Dcera Luny

3 kapitola - Pláž

"Ne, rozhodně se nebude přenášet. Je to jen něco víc než kilometr," odporovala jsem.

"Ale když ono svítí pekelně sluníčko a přes teleportaci by to bylo tak rychlý," žadonila Rose a upřela na mě své čokoládově hnědé oči a vyloudila na nich štěněčí výraz. Teleportaci je vynalezená krátce a proto jí na stoprocent nedůvěřuji, přestože na ostrově je spoustu šikovných vynalezců.

"Jenže by sis pěkně rozmazlila svaly a nakonec by se ti samou rozteklostí z nepoužívání roztekly. Řekla jsem ne."

Zakoukela očima. "Tak fajn... ," odevzdaně ustoupila.

Bývá to tak většinou. V tomhle jsme jako matka s pubertální dcerou. Já jsem samozřejmě jako ta dcera, většinou vyhrávám. I když by to mělo být zřejmě naopak... Ale sami uznejte, nevítězí většinou děti, které mají ještě energii být přesvědčivé jako já? (Autorka - ne že bych to měla až tak z vlastní zkušenosti :D)

"Tak jdeme. Jsem hotová." Uvázala jsem si bílý, lehoučký top okolo krku a poodešla od zrdcadla, ve kterém jsem se do té chvíle prohlížela. Právě jsme se chystaly na pláž a já chtěla vypadat co nejlíp a přesto mít vhodné oblečení. Kaštanové vlny jsem si proto svázala do ležérního drdolu a protože jsme šly na pláž, tak jsem se ani nelíčila. Však to nějak bez toho přežiju. Na pláž se se mnou měla vyrazit má nejlepší kamarádka Rose nedočkavě vyhlížející svého cíle. Byl třetí den prázdnin a neuvěřitelné parno svolávajicí každého živého člověka do blízkosti vody.

"Pff. To bude zas nuda..."

"Cože jsi to právě vypustila z úst? Se mnou je snad někdy nuda?" hrála jsem naštvanou a pokoušela se tvářit jako ježibaba. "To s tebou opravdu nikam nejdu."

"Ne, to ne. Já to tak nemyslela. Vždyť i ta pitomá cesta bývá docela zábavná." Nejspíš můj "hrozivý" výraz zabral.

"A mám tě!" pronesla jsem vítězoslavně. "Řekla si, že je docela zábavná."

"To jsem nikdy neřekla."

"Nezastírej, slyšela jsem to."

"Tak to by sis měla dojít na ušní," taktně mě upozornila Rose a začala mě neúprosně tahat z domu. "Ať už jsme tam."

___________________________________________________

V takovém vedru byla namáhavá i tahle krátká cesta, a proto jsme na ni přišli úplně vyřízení. Naštěstí mi to Rose přestala vyčítat hned po té, co uviděla moře. Ne že by ho neviděla často, ale v takovémhle vedru potěší člověka i pohled na louži, jež by zřejmě ani nebyla, protože by se stihla vypařit. Pláže jsou skoro všude, proto k našemu štěstí nebyla tahle nijak zvlášť přeplněná. Lidi z našeho okolí jsme tam ale potkaly. Nejzajímavější osoba byla Lucas. Ne proto, že pro něj mám už několik let jistou slabost, ale jelikož Rose po setkání s ním vyhrkla věty, kvůli kterým se mi malém zatočila hlava a připomněla mi fakt, že je Měničů čím dál míň.

"Aileen, koukej na to, Lucas," vyhrkla ze sebe Rose. Já jsem si toho byla samozřejmě vědoma, protože jeho přítomnost většinou rychle vycítím.

Těsně potom, co mi to kamarádka sdělila, se jeho pohled zvedl od přátel, s kterými se do teď bavil a upřel ho přímo mojím směrem. Bylo naprosto jasné, že se díval na mě. Pod jeho očima mi nervozitou zčervenala líčka a nervózně jsem od něj odvrátila pohled. Nechtěla jsem, aby věděl, že jsem se na něj dívala.

"Lucas se na tebe dívá... ," opět mě Rose informovala šeptem. "A teď se právě pousmál," hlásila dál.

S Lucasem jsem se občas bavila, ale v jeho přítomnosti jsem vždy byla nervózní, takže z toho nebylo ani žádné přátelství.

"Právě se vydal k nám. Teda spíš k tobě," zazubila se. Cože?

"Ahoj Aileen, ahoj Rose." Přiklusal k nám s milým úsměvem. Pohledem ulpíval na mě. Proto jsem se červenala ještě víc, nebo aspoň v duchu. To je trapné.

"Ahoj," pokusila jsem se odpověď a naštěstí jsme to řekly s Rose nastejno, takže to nemohlo znít tak uškrceně.

"Jak se máte holky?"

"Až na ten špinavý a upatlaný pot je to dobrý." Vyhrkla Rose pohotově a vůbec jí nebylo trapné o tom mluvit.

"Ehm, jo... ," povedlo se mi přitakat.

"Asi vám tady překažím, určitě se chcete jít vykoupat. Tak já frčím, ahoj," zamával nám a odběhl zakamarády. Měla jsme takový pocit, že na mě mrknul, ale mohlo to být jen pouhé zdání. Stejně jsem se zarděla. Ne, nechoď! Chtěla jsem vykřiknout. Na jednu stranu jsem se s ním bavit chtěla, ale vůbec mi to nešlo.

"Líbíš se mu," sdělila mi Rose potom, co odběhl. "A ty jsi z něj úplně vedle. Proč to nedáte dohromady?"

"No... A proč jo? Pokud by se mnou něco chtěl, tak by mě už někam pozval," opáčila jsem, ještě trochu nevzpamatovaná.

"Ach, Aileen, vždyť je to tak jasný! Třeba se jen bojí odmítnutí."

"Když myslíš..."

"Myslím." Na chvíli se odmlčela, jako by přemýšlela, jestli mi má něco říkat. "Slyšela jsem, že je Měničem," Zřejmě se mi to rozhodla sdělit.

"Co? Od koho?" Zaskočilo mě to. To není možný. Měla jsem další důvod stát se Měničem, ale to se s tím musí vypořádat moje tělo. A ze srdce doufám, že se mu to povede. Už kvůli tomu, abych mohla vídat Lucase na chodbách školy.

"Už nevím. Prý je teprve druhý."

Spíš už. Tak Rose zřejmě nevěděla o tom, že Měniči minulý rok byli jen čtyři. "Víš, něco ti musím říct..."