Prolog

193 9 10
                                    

Bylo zataženo a k mému velikému neštěstí se nade mnou začaly stahovat tmavě šedivé, místy až černé, mraky. Po chvíli z nich opravdu začaly padat hromady vody. Jakoby si Bůh naplnil obrovskou konev a dělal si ze smrtelníků legraci tím, že na ně lil vodu. Pokračoval až do té doby, než byli celí promočení do morku kostí a začali na něj nadávat. Super smysl pro humor, Bože. Pomyslela jsem si nakvašeně. Vypadalo to, že Boha má poznámka rozhořčila, protože se hned snesl z oblohy blesk následovaný hromově hlučným hromem. Vypadalo to, že bouřka je už strašně blízko.

Rozhlédla jsem se okolo sebe. Všude okolo rostly vysoké stromy všech druhů. Já však stála na trávě. Ne, omyl. Byly to barevné destičky poskládané do nějakého obrazce. Pokoušela jsem se rozpoznat, co znázorňuje. Že by nějaká ryba? Ne, delfín. Byl vydlážděný z destiček všech možných odstínu a jeho vyobrazení přesně odpovídalo podobě skutečných delfínů. A delfíni byli jedním ze znaků atlantského obyvatelstva... Počkat. - Vždyť to je samotný střed Atlantidy. Tuhle impozantní mozaiku jsem znala jen z učebnice, kde stejně nebyla přesně namalovaná, ale dokázala bych ji poznat kdekoliv.  Odmalička jsme se o ní učili, ale ještě nikdy ji nikdo z posledních generací na vlastní oči neviděl. Takže právě teď jsem stála na mozaice starého atlantského národa, o které se vyprávělo v legendách. Jediné plus toho, že jsem musela stát přímo pod průtrží mračen a nevědět co dělat, bylo to, že jsem se ocitla na místě, kam se chtělo dostat tisíce obyvatel ostrova.

Když vtom se ze stínů začala nořit tmavá postava v černém hábitu s kapucí přes hlavu. Nejdříve jsem si její přítomnosti nevšimla. Protože se ale začala nebezpečně přibližovat ke mně, zaplavil mě nevysvětlitelný pocit, kvůli kterému jsem se otočila právě jejím směrem. Kapuce jí spadala dolů natolik, že jsem nemohla zahlédnout její obličej. Vydávala ze sebe jakési magické vibrace, které mě k ní přitahovaly. Mířila ke mě pomalými kroky. Zpomalovala, až se úplně zastavila.

„Už brzy... ," ozvalo se přímo v mé hlavě. Byla jsem si jistá, že ta osoba nic nahlas neřekla. Poté se rozplynula v mlhu.

Dcera LunyKde žijí příběhy. Začni objevovat