Don't cry (Larry Mpreg)

8. Díl

Opět jsem seděl v koupelně na studené zemi, po čele mi tekly studený pot, víčka se mi klížily, dech jsem měl nepravidelný, šíleně mě bolela hlava a každou chvílí jsem čekal, že budu znovu zvrcet.

Poslední tři dny se tohle opakuje pořád dokola. Louis nad tím pokaždé mávne rukou, nebo si mě vůbec nevšímá. 

Když jsme se tenkrt vrátili z nemocnice, po oznámení, že čekám kluka, měl jsem pocit, že se v Louisim něco pohnulo, ale jenom jsem si to znovu nalhával. To, že se mu za pár týdnů narodí syn je mu uplně jedno. Sem tam mi přistane facka, sem tam i silnější rána pěstmi, většinou za blbosti, špatně umyté nádobí, nepřílíš horlivé nadšení z milování, nebo nějaké odseknutí. 

Před těmito příšernými třemi dny mě zmlátil tolik, že jsem podle všeho ztratil na pár minut vědomí. Po pravdě už nevím, co s tím mám dělat, ubližuje mi to, psychicky i fyzicky, ale nemám sílu na to, abych se nějak bránil, mám měsíc a něco do porodu a tohle mi moc nepřidá. 

Hrozně jsem se leknul, když se mi u nohou rozvibroval mobil. Roztřesenou rukou jsem ho vzal a přiložil si ho k uchu.

"Halo?"

"Harry? Jsi to ty?" Okamžitě jsem poznal hlas mojí mamky.

"Jo jsem, ahoj mami." Trochu jsem si odkašlal, asi jsem nezněl zrovna nejlíp.

"Jsi v pořádku zlatíčko? Máš nějaký divný hlas.." No ale i tak na mě poznala, že se něco děje, je to přeci máma.

"Jo jsem v pořádku, ale nějak jsem v noci špatně spal, tak jsem unavený." Vymluvil jsem se, neví, že jsem těhotný, ještě jsem nenasbíral dostatek odvahy jí to říct, máma je skvělá, ale tohle je podle mě už trochu moc i na ni.

"Aha, tak si jdi lehnout, já ti zavolám později."

"Dobře, jo a mami, potřeboval bych s tebou mluvit, máš čas, dejme tomu v neděli?" 

"Jo mám. Budu tě čekat, pa zlato." Ihned hovor ukončila a já se rozhodl sebrat své zbytky síly a postavit se na nohy. Rošoural jsem se ke skříni, přetáhl jsem si přes hlavu černé tričko, zavolal si taxíka a šel na něj počkat před dům. Taxi přijel během pěti minut, rychle jsem nasedl, abych stihnul odjet, než se Louis vrátí z nákupu, nadiktoval jsem řidiči adresu nemocnice a zapřel si čelo o chladné sklo.

Od řidiče jsem si vysloužil nechápavé pohledy, uznávám, moje břicho je pro kluka opravdu divné. 

Po chvíli zastavil před budovou nemocnice, dal jsem mu peníze a pomalu se dostal ven. Šouravým krokem jsem šel dovnitř až do třetího patra k Zaynové ordinaci.

Jemně jsem zaklepal, v čekárně nikdo nebyl a já si nebyl jistý, jestli tady Zayn vůbec je. Čekal jsem snad pět minut, než se dveře otevřely.

"Harry? Co tady děláš?" Podivil se Zayn, když zjistil, že ten otrava jsem já.

"Promiň, Zayne, že tě ruším, ale já už jsem nevěděl, co dělat." Vydechl jsem namáhavě.

"To je v pohodě, kde je Louis?" Podíval se za mě a očividně čekal, že tam Louisiho uvidí.

"Na nákupu." Pokrčil jsem jemně rameny. Zayn mě vzal za paži a pomohl mi dovnitř, položil mě na lehátko a otřel mi ubrouskem čelo.

"Tak co se děje?" Přisedl si vedle mě.

"Já nevím, mám poslední tři dny silné nevolnosti, lítá mi tlak nahoru a dolů, zvracím, točí se mi hlava." Zavřel jsem oči, aby mi světla tolik nezpůsobovala bolest hlavy. 

"Tak já první udělám ultrazvuk a pak pár testu ano, můžeš zůstat ležet, já si všechno obstarám sám, tohle se mi moc nelíbí Harry." Otevřel jsem oči a nervózně vyhledal jeho zamyšlenou tvář. Natáhnul se, aby mohl zapnout ultrazvuk a posadil se zpátky k tomu. Zíral na monitor snad deset minut, než mi vzal krev, změřil tlak, poslech srdce mé i mého syna, prohmatal mi břicho a udělal ještě hromadu dalších testu a prohlídek, které už jsem pořádně ani nevnímal. Teprve, až se mě několik minut nedotýkal. 

Zayn si prohlížel nějaké papíry a tvářil se strašně vážně. 

"Tak co?" Vyrušil jsem ho po chvíli. Vzhlédl ke mě od všech těch lejster.

"Můžeš se posadit sem, prosím? Potřeboval bych ti něco říct." Jeho tón a požadavek, mě absolutně neuklidnil, spíš naopak. Pomalu jsem slezl z lehátka a posadil se na červený gauč v rohu ordinace.

"Ehm..." Odkašlal si.

"Děje se něco vážného, Zayne? Jestli jo, tak mi to řekni na rovinu a hned." Pohladil jsem se po břiše a zapřel se lokty o kolena.

"Je mi to moc líto, Harry, ale rozjela se u tebe preeklampsie." Sklopil pohled k zemi.

"Co to znamená?" Pozvedl jsem obočí. Zayn znervózněl, pravděpodobně doufal, že vím, co to je. Chvíli mlčel, než se zhluboka nadechl a rohodl se to konečně říct.

"Je to zvýšení krevního tlaku, únava, tlak v hlavě, malátnost, zvracení. Vlastně všechno to, čím si teď procházíš ty."

"K věci Zayne, k věci. Je to vážné? Co se vůbec může stát?" Trochu jsem se posunul na místě.

"Je to vážné, tahle nemoc je těžko léčetlná a znamená to, že by se dítě nemuselo narodit v pořádku." Zašeptal.

"Co tím myslíš?" Hlesl jsem chabě.

"Je vysoce procentní šance, že se dítě narodí mrtvé... " Pípl tiše. Zalap jsem po děchu, do očí se mi nahrnuly slzy, nasucho jsem polknul a oči jsem šmejdil všude po podlaze. Pokusil jsem se chápavě přikývnout i když jsem nechápal vůbec nic, jestli ten malý umře, nepřežiju to, momentálně je to jenom on, co mě drží při životě a brání mi v tom, abych si sáhnul na život a teď hrozí, že by mě prcek opustil?

"Harry, necháme si tě v nemocnici ano, zavedeme infuzy, budeme tě hlídat. Ale slíbit ti nic nemůžu, existuje možnost, že by jsme chlapce přivedli na svět už teď, ale má nižší váhu, než děti v jeho stáří a je to velké riziko tak jako tak..." 

Znovu jsem přikývnul.

"Půjdu ti zařídit pokoj." Zaklapnul desky s papíry a zvedl se na odchod.

"Zayne?" Zavola jsem ještě za ním.

"Ano?"

"Mohl bych tě o něco poprosit?" SEtřel jsem si hřbetem slzku, která mi nechtěně utekla.

"Povídej." Kývl.

"Neříkej Louisimu, že jsem tady, já nechci, aby věděl, že jsem tady." Zayn o tom chvíli přemýšlel, ale nakonec asi pochopil mé důvody a se souhlasem odešel.