Don't cry (Larry Mpreg)

12. Díl

Ráno jsem jako vždycky odvedl Tobiase do jeslí a šel jsem do práce. Celý den jsem byl nesoustředěný jako na jehlách, pořád se mi v hlavě honil jenom Louis, co chce, jaký asi bude, co řeknu Tobiasovi, jestli ho budu muset vídat častěji, jestli chci, aby Tobias vůbec věděl kdo to je, nebo jestli vůbec mám na to toho člověka znovu vidět.

"Neměl by jsi už jít?" Ozval se mi za zády Liam, nečekal jsem to, takže jsem na židli trochu nadskočil, "promiň," omluvil se, když si všimnul moji reakce.

"V pohodě." Postavil jsem se ze židle a bral si věci. "Jo, už bych asi měl jít." Přikývl jsem rozpačitě, jako bych šel na popravu.

"Harry, nemusíš tam chodit, klidně malého vyzvednu jestli chceš." Položil mi dlaně na ramena. Začal jsem zhluboka dýchat, nemám rád když na mě někdo sahá a je jedno, jestli je to Liam, máma, nebo kdokoliv jiný.

"Ne.. Já musím, ale díky." Vydechl jsem přerývavě a šetrně se vymanil jeho doteku.

"Dobře, tak hodně štěstí. Zavolej hned jak přijdeš domů, jasný?" Křiknul ještě za mnou.

"Jo, hned zavolám." Zvolal jsem přes rameno a už jsem se prodíral mezi lidma ulicí.

Už jsem byl před jeslemi a chystal se jít dovnitř, když mě někdo zastavil.

"Harry." Otočil jsem se na toho, kdo mě oslovil. Nebyl to nikdo jiný jak Louis. O malý krůček jsem couvnul dozadu, věděl jsem, že by si nic nedovolil na veřejnosti, ale byl to prostě instinkt.

"Ahoj," vydechl jsem ztěžka. "Jsi tady brzo."

"Jo já vím, nechtěl jsem tě nechat čekat." Pokrčil rameny.

"Aha." Přikývl jsem.

"A chtěl jsem se domluvit, kam chceš jít. Mohli jsme jít třeba k tobě." Navrhnul opatrně.

"Ne, já.. ehm.. Ne, ke mě ne." Vykoktal jsem nakonec.

"Fajn, tak půjdem ke mě?" Pozvedl obočí.

"Nezlob se, já.. No.. Nechci s tebou být sám v jedné místnosti." Čekal jsem, že se naštve, bylo to asi trochu hloupé, ale já jsem z toho měl opravdu strach.

"Jo, jasně, chápu. Promiň." Přikývl chápavě. Jen jsem na něj překvapivě vykulil oči. "Tak můžeme jít tady vedle do toho parku, jsou tam dětské průlezky a tak." Navrhl, trochu mě zarazilo, že to tady tak zná.

"Jo, to by šlo." Kývl jsem. Na to Louis roztáhl koutky do spokojeného a vděčného úsměvu. "Já jdu vyzvednout malého, počkáš nás tam?"

"Jasně."

Dál jsem se ho na nic neptal, otočil jsem se na patě a vyrazil do té malé budovy. Sotva jsem otevřel vchodové dveře k uším se mi donesl typický dětský křik, smích, ale i pláč. Doufal jsem, že to plačící dítě není moje. Díky Bohu nebylo. Tobias seděl jeho nové vychovatelce na klíně a vesele se smál něčemu, co mu povídala. Vypadal šťastně, dlouho jsem ho takhle od srdce se smát neviděl. Trochu mě z toho bodlo v hrudi, bylo mi smutno z toho, že já se mu takhle věnovat a rozesmávat ho, nemůžu, protože na to věčně nemám čas. Pořád se honím za prací a nevidím, jak mi můj chlapeček roste přímo před očima a jak mým spěchem trpí.

"Tobiasi," zavolal jsem na něj, chtě nechtě jsem ho musel vyrušit.

"Táta." Zvolal nadšeně. Seskočil té ženě jejíž jméno do dnes neznám a utíkal ke mě. Rozevřel jsem náruč a čekal až mi do ní jako vždycky skočí. Obtočil mi nohy kolem pasu a ruce mi hodil kolem krku.

"Ahoj." Políbil jsem ho do jeho vlasu rozježených na všechny možné i nemožné světové strany. "Jak jsi se měl?"

"Skvěle." Zvolal.