Love in spite of inhibitions

1. Death

Po 8 hodinách ve škole konečně zazvonila a já se tak mohla odebrat konečně domů. Jelikož u nás ve škole vaří asi stejně dobře, jak vaří 5 leté děti co si hrají na kuchaře, tak mi mamka obědy neplatila.

Doběhla jsem ke své skříňce, kterou jsem odemkla a následně si nazula boty. Vytáhla jsem mobil a skříňku zamkla. Zrovna když jsem se prodírala mezi staršími ročníky, mi pípl mobil. Psala mi sestra, že na mě čeká před školou.

Rychle jsem tedy vyběhla ven a nasedla k sestře do auta.
Byla jsem ráda že si v 16 udělala řidičák a já tak nemusela chodit pěšky. Jako pokaždý jsme si se sestrou povídala o všem možném.

Doma jsem ze sebe zhodila boty a vyběhla schody do druhého patra, kde jsem zaplula do svého pokoje. Batoh jsem hodila ke stolu a skočila na postel.

Sebrala jsem z nočního stolku sluchátka a nasadila si je do uší. Zapojila je do telefonu a pustila si svůj oblíbený playlist.

Asi hodinu jsem poslouchala písničky a jen tak koukala do stropu, když z ničeho nic přerušilo moje přemýšlení vyzvánění mého mobilu, které bylo extrémně nahlas.

Vzala jsem tedy telefon do ruky. Neznámé číslo... Po chvíli váhání jsem hovor přijala.

,,Dobrý den, mluvím se slečnou Fischerovou?" Ozval se z druhé strany hlas muže.

,,Já... Ano...kdo jste?" Zeptala jsem se.

,,Tady policie, je nám líto, ale musíme Vám oznámit,že vaše matka byla zavražděna, upřímnou soustrast." Koukala jsem do prázdna. Jako by ze mě někdo vyždímal život.

,,T-to nemůže být pravda." Řekla jsem spíš jen tak pro sebe.

,,Poprosím vás, aby jste se zítra okolo desáté dostavila k výslechu ohledně paní Laury Fisherové." Jako by neměl ani kousíček lidskosti.

Hovor jsem típla a z očí se mi pouštěly kapky slané vody. Svou matku jsem milovala nadevše. Spadla jsem na kolena. Jakoby mi někdo bodl kudlu přímo do srdce. Z mých úst se dral řev, tak jsem ho pustila.

Když jsem se vyřvala, došlo mi, že i ségra může mít s tímhle problém. Rychle jsem se zvedla ze země a běžela jsem k ní do pokoje. Seděla na posteli a v ruce držela nějaký kousek papíru, který smáčela svými slzami.

,,Jsi v pohodě?" Zeptala se hned jak jsem vešla.

,,Já jo. Co ty?" Zeptala jsem se. Furt se mi chtělo brečet, ale snažila jsem se být silná.

,,Lythie, můžu ti říct pravdu? Samozřejmě, že je mi to líto. Je mi líto tebe, i všech ostatních, ale já se přes toto přenesu jednoduše. Byla jsem tu jen kvůli tobě. Mně už umřela jedna kamarádka, a přežila jsem to. Prosím, nezlob se na mě, ale já si teď půjdu už svou cestou." Stála jsem jak opatřená. Tohle mě překvapilo. Snažila jsem se dostat odsud. Spíš jen z jejího pokoje.

Nějak jsem se dostala do toho svého. Ihned jsem si lehla na postel, chtěla jsem se prospat. Bylo pět hodin odpoledne a mně z rukou vyskočil telefon pod náporem vibrací, kvůli příchozímu hovoru.

Rychle jsem hovor přijala, i přes fakt, že to byli neznámé číslo.

Na druhé straně se ozval ženský hlas.

,,Sociální zařízení Růžová Brána, mluvím s Lythienne Fisherovou?" Zeptala se kupodivu mile.

,,A-ano." Popotáhla jsem.

,,Dostala se ke mně informace, že máte na výběr, buď jít k otci, nebo byste se přemístila k nám." Řekla rozhodnutě.

,,J-já svého otce neznám. Byli by možné se s ním nejdříve seznámit?" Zeptala jsem se snad dostatečně vyspěle.