Love in spite of inhibitions

5. Kitten

Lythienne

Pomalu jsem si sáhla na rty, na kterých byly před chvílí přiložené ty Wandiny.

Byla jsem v šoku. Ve velkém šoku.

,,P-prosím, promiň mi to." Omlouvala se Wanda. Nemohla jsem jí na to nic říct. Z důvodu toho, že jsem byla totálně mimo a nezmohla jsem se na slovo, a taky kvůli tomu, že radši odešla pryč.

Tohle celé bylo divné, ale mě se to líbilo. Strašně jsem jí chtěla říct, že mi to nevadilo, a že jsem za to byla vlastně ráda, ale mé vnitřní já mi to nedovolilo.

Ale něco mi došlo. Znamená to, že i ona má ráda mě.

Ve svém nitru jsem zajásala.

Ale teď jsem potřebovala jít spát.

....

A zase ráno. Slezla jsem z postele a šla jsem se převléct. Dneska bylo podobně, jako včera, ale i tak se mi hodilo černé tričko s dlouhým rukávem a tepláky, protože ve vnitřním byla celkem zima. No jo, kvalitní klimatizace.

Rozčesala jsem si vlasy a mohla jsem se jít nasnídat.

Seběhla jsem schody a rovnou mířila do kuchyně.

Hlavu jsem měla v oblacích a ruce putovaly a hledali cereálie a mléko.

Nepřemýšlela jsem, co dělám, protože tohle jsem měla už zažitý. A to byla chyba, protože jsem mléko, které mělo být v misce, v misce nebylo. Za to bylo ale rozlité po zemi a po lince.

,,Sakra." Řekla jsem si.

Rovnou jsem skočila po roli papírových utěrek, kterými jsem celou tuto pohromu vysála a pak vyhodila.

Do misky jsem si nalila zbytek mléka. Na to jsem se naštěstí soustředila.

Sedla jsem si ke stolu a s myšlenkami v oblacích jsem jedla.

Když tu za mnou přišla Wanda a sedla si naproti mě.

,,Ahoj," pozdravila jsem jí.

,,Chtěla bych si o tom promluvit." Ty jo, rovnou k věci.

,,Dobře," do pusy jsem si strčila poslední lžíci své snídaně.

,,Já, já nevím na co jsem myslela. Omlouvám se ti za to. Už se to nestane." Sklonila svůj pohled k zemi.

Olízla jsem si rty. ,,Víš, mně to nevadilo." Řekla jsem hodně potichu.

,,Ne?" Podívala se rychle na mě.

,,Spíš se mi to líbilo." Věnovala jsem jí jeden ze svých úsměvů.

,,Ale, jak to?" Chtěla vědět.

,,Víš, protože se mi líbíš." Právě jsem řekla něco, co jsem chtěla už pár měsíců.

Ona na mě jen koukala jak na boží zjevení. ,,Můžu se tě zeptat?" Obešla stůl ke mně a dala mi pramen mých tmavých vlasů za ucho. Přikývla jsem a vyčkávala, co z ní vypadne. ,,Budeš se mnou chodit?"

Teď jsem tak na ní koukala já. ,,Um, nevím co na to mám říct."

,,Nemusíš mi odpovídat hned." Šeptla mi do obličeje.

Pustila mi mou tvář a opustila místnost. Já ještě koukala na místo, kde stála.

Bylo mi, jako na duze. Měla jsem se skvěle. Ale nějak jsem jí potřebovala říct, že jí mám ráda a že s ní chodit chci.