Love in spite of inhibitions

7. Cinema

Ležela jsem na posteli a pročítala jsem si knihu, když mi na dveře od pokoje zaťukala Wanda.

,,Já se jen chtěla zeptat, jestli by ti nevadilo, kdyby sem na pár dní přijel můj brácha, Pietro." Řekla mile.

,,Jo, v pohodě." Pohled jsem od řádků knihy nepustila.

,,Je vše v pohodě?" Vstoupila do pokoje.

Abych všechny se vším obeznámila, právě je týden od toho incidentu s alkoholem. Letní škola padla, protože učitelka nějak vážně onemocněla a náhrada se nenašla.

A já se z nějakého důvodu do ničeho neměla. Každým dnem mi bylo hůř a hůř a s Wandou jsem skoro nemluvila.

Nemělo to žádný důvod, jen se to prostě dělo. Většinu dne jsem strávila v pokoji.

Jako bych byla jen tělo bez duše.

,,Na co že jsi se ptala?" Podívala jsem se na ní.

,,Co se děje? Nevycházíš z pokoje, jen když jdeš na záchod nebo pro jídlo, které si stejně vezmeš do pokoje. A navíc jsi strašně trochu i vyhubla a přijde mi, že jsi nějaká smutná. Jakože hodně smutná." Dokončila svůj monolog.

,,Chápu tvé starosti, ale byla bych ráda, kdybych alespoň já věděla, co se mnou je. Já netuším co se děje. Jen mě už nic nebaví, nechce se mi nic dělat a chce se mi furt spát." Řekla jsem smutně. S pohledem zabodnutým do vzduchu, který mezi námi nějak houstl.

,,A nevíš, z čeho by to mohlo být, že?" Podívala se na mě zkoumavě.

Zavrtěla jsem hlavou.

,,A nechceš nějak pomoct?" Zase jsem zavrtěla hlavou.

,,Tak jo. A nějak se zkrátila ta mise, takže mají přijet pozítří. Tony to psal i tobě, ale ty jsi si už asi tři dny nepřišla pro telefon, takže jsi se to nemohla nijak dozvědět." Pokrčila rameny.

,,Hmm." Nechtělo se mi mluvit. Ale teď jsem musela. ,,Hele, Wand, že to prosím s tím pitím tátovi neřekneš." Prosila jsem jí už po několikáté.

,,Už jsi se ptala a já ti slíbila, že to neřeknu. Je to jen naše malé tajemství." Sedla si ke mně na postel.

,,Nechceš strávit náš poslední den bez ostatních spolu? Mohly by jsme něco podniknout, někam jít, nebo cokoliv bys chtěla." Navrhla.

,,Hmm, mohly by jsme jít do kina, nebo tak něco." Pokrčila jsem rameny.

,,Dobře, tak půjdeme do kina?" Přikývla jsem.

,,M-můžu tě obejmout?" Podívala jsem se na ní.

,,Samozřejmě," usmála se, ,,to můžeš kdykoliv."

Takže jsem si k ní vlezla do medvědího objetí. Tohle mi chybělo. Bylo mi to strašně příjemné. Objala jsem jí pevně. Jako bych jí už nechtěla nikdy pustit.

,,Co že tak najednou?" Šeptla mi do vlasů.

,,J-já se omlouvám za ten týden, nevím co mi bylo, prostě jsem měla nějaké náladové výkyvy. Asi. Prostě promiň." Řekla jsem a musela jsem se dost držet, aby mi neukápla ani jediná slza.

,,Však to je v pohodě. To se prostě děje. Necháme to být. Co kdyby jsme teď prostě šly do toho kina a pak tě nějak připravíme na příjezd Tonyho?" Odtáhla se a usmála se.

,,Tak jo."

Wanda mi pomohla vybrat nějaké oblečení, což byly nějaké džíny a tílko.

Ona se šla převléct taky.