𝑊𝑒 𝑤𝑒𝑟𝑒 𝑡𝑜𝑔𝑒𝑡ℎ𝑒𝑟 ˡᵃʳʳʸ ✓

-2-

„Ty jsi ještě tady?" Zeptal jsem se Zayna asi o půl sedmé večer. „ Jo. Pořádně jsi mě dorazil. Před chvílí jsem se probral."

„Fajn. Tak zůstaň už na večeři." Řekl jsem a uvelebil jsem se víc ve svém křesle. Zayn se roztáhl na gauči a přepl televizi, kterou jsem celou dobu ignoroval na jiný program.

Ozval se zvonek. „Večeře je hotová." Oznámil jsem a zvedl jsem se z křesla. Vydal jsem se směrem k jídelně, za mnou se hnal hladový Zayn.

Když jsme dojedli chtěl jsem vyprovodit Zayna ven, ale ten trval na tom, že musí poznat mého kuchaře.

Zvedl jsem se ze židle a pomocí domácího telefonu jsem zavolal do kuchyně pro kuchaře.

Abych se přiznal snad v životě jsem ho neviděl, možná ani neslyšel. Než dorazím do kuchyně jídlo je vždy na stole a po kuchaři jako by se slehla zem.

„Nechutnalo vám pane?" Slyšel jsem jen ten hlas, ale uvědomil jsem si. Ten zahradník.

„Dáš mi recept?" Ozval se Zayn než jsem stačil cokoliv říct.

„Ale určitě pan kuchař je totiž velmi multifunkční, že?" Začal jsem se chicchotat a přitom jsem nezvedl oči z mého talíře.

Kuchař se jen zarazil a nevěděl co má říct, tak jen stál a zíral do země.

„Ale noták? Nestyď se." Povzbuzoval Zayn toho kuchaříka nebo snad zahradníka?

Po další minutě mlčení ze sebe vyklopil jen. „Ne."

„Ale noták." Zabručel Zayn a já se ho už konečně rozhodl vyprovodit.

„Louisi. To tady nemůžu zůstat už rovnou přes noc?" „Ne." Řekl jsem rázně a zavřel za ním rychle dveře.

„Čekej." Kuchařík se pozastavil a čekal co bude dál.„ Co tu vlastně děláš?" Zněla moje otázka.

„Kuchaře..... Pane." Proč se vždycky odmlčí? Líbí se mi to? Ano. Ano. Tisíckrát ano. Donutím ho to říct stokrát ne tisíckrát. Do doby dokud mě to neomrzí. Což si nemyslí, že by se snad někdy mohlo stát.

„Proč jsi byl na zahradě?" Zeptal jsem se.
„Šel jsem pro jahody. Zahradník je pěstuje." Zněla jeho odpověď.

„A ty jsi je snědl?"
„Ne pane." Odpověděl rychle.
„ Tak proč nebyli k jídlu pro mě?"
„Protože jsem si je nakonec nevzal."

Trochu jsem si popovzdechl. Tak jemně a skoro až nenápadně, že jsem si toho skoro nevšiml ani já sám.

„Děje se něco pane?" Přiblížil se ke mě rychlosti blesku a začal se kolem mě motat.
„Co to k sakru děláš?" Vzal jsem jeho ruku a dal jí od sebe pryč.

„Omlouvám se....pane.Už se to nestane."

V té chvíli to se mnou cuklo.

Přitáhl jsem toho hnědovlasého chlapce k sobě a i když jsem byl jen o pár centimetrů vyšší než on, postavil se na špičky když jsem ho políbil.

Pak už to šlo dost rychle. Svlékl jsem mu tričko a on zase to moje až na nás nezbyl jediný kus oblečení.

Nevypadal vůbec na to, že by na jeho těle mohlo být něco jiného kromě kostí a kůže, ale ukázalo se, že je pěkně vypracovaný.

Ne moc, ale ani né moc málo. Rozhodně víc než já. I jeho tetování byla pěkná. Chvíli jsem je pozoroval než jsem se rozhodl si vzít to pro co tu jsem.

Když jsem se chystal si ho opřít o zeď překvapil mě. Opřený jsem totiž byl já a né on.

„Neboj budu jemný." Řekl, než si mě připravil a vrazil ho do mě. Povzdechl jsem. Ještě v životě jsem nebyl bottom! Jakmile se ve mě začal hýbat všechno ze mne opadlo.

Hlavně bolest.

Jen jsem pomalu vzdychal.

Přes mé zkoumání jeho hrudi jsem si ani nevšiml do čeho jdu. Snad nikdy se mi nestalo si nepřeměřit lidi, s kterýma spím až do teď.

„Moc jemný nejsi." Řekl jsem na místo toho, že mi asi roztrhne zadek.

„Fajn. Já zpolalím... Pane." Tohle mě dostalo zase do ráže.

„Sklapni a pohni." Zabručel jsem. Otočil jsem se na něj a jemně otevřel pusu. On to hned pochopil a začal šťourat svým jazykem do mého.

Přesně tohle dělávali bottomové mě a já to nesnášel.

V tu chvíli jsem si slíbil, že tohle je naposledy. Že jestli s ním budu kdykoli ještě někdy spát tak naše pozice se obrátí.

Tohle se mi, ale nesplnilo ani po pátém kole.

Mezi koly jsme se přemístili snad do všech pokojů a mezeru mezi odpočinkem jsme vyplnili líbáním, na které jsme neměli dech když jsme se rozhodli pokračovat.

„Ještě nemáš dost?" Zeptal se mě a já si až tehdy uvědomil, že neznám jeho jméno. Vzal jsem mu jeho kudrnaté krátce zastřižené vlasy a přitáhl si ho k sobě blíž. „Ty snad jo?"

Po této otázce mě znovu hodil na postel a pokračoval jako doposud.