Malinový klan: Stíny nevinnosti

4: první krůčky

Následujícího rána byl Křemínek nastoupený na trénink včas, přesně tak, jak své učitelce slíbil. Aktuálně byly jeho úmysly zcela čisté - chtěl, aby na něj matinka byla náležitě pyšná. Po těžkém černém kašli, který ve školce v jeho dětství řádil, přišel totiž o své dva sourozence. Je to sice už před dávnější dobou, no, on věděl, že díky tomu si ho máma hýčká o trochu víc, než by možná měla. Byl to zkrátka její jediný chlapeček. Vytoužené kotě, které přežilo tu nejděsivější diagnózu. osud z nějakého důvodu chtěl, aby tuhle nemoc přežil. Hvězdoklan s ním nejspíše musel mít velké plány, které hodlal chtě nechtě odtajnit.

,,Tak, jsi připravený to zkusit?" vytrhla ho Šalvějka z přemýšlení. Právě mu totiž vysvětlovala, jak nejlépe do tlamičky zachytit pachy okolí. On jí ale zvládl při svém dumání i vnímat – nedovolil by si opak! Nejen, že svojí učitelku by urazit nechtěl, ale nechtěl by zklamat sebe a tu svojí snahu potěšit mámu. Dnes se jí zrovna chystal po tréninku navštívit.

,,Jistě! J-já jsem připravený vždycky," odvětil trochu nejistě, což Šalvějce vykouzlilo na tváři úšklebek. Těžko říct, jestli mu to tak docela věřila. ,,Nu, dobrá, tak do toho." S tímto pobídnutím přistoupila ke svému učni z boku, a s očekáváním ho sledovala. Toho právě tento blízký kontakt zrovna nepomáhal v soustředění se, ba naopak – znervózněl, a kdyby to šlo, na spánku by mu vyrašily kapičky potu. Naštěstí, jako kočce, se mu potily jen tlapky, a to jeho učitelka nemohla poznat. Nebo ano?

,,Musím se nadechnout tlamou – takhle," řka a následně to předvedl, ač toho zas tolik vidět nebylo. Pootevřel tlamičku a nasál do ní okolní pachy. Byl však překvapený, že to fungovala přesně tak, jak mu učitelka řekla. Najednou necítil jen svůj a její pach, najednou cítil i pachy, o kterých doposud nevěděl. Teď ve vzduchu cítil spoustu pro něj neznámých pachů – a pěkně mu to zamotalo hlavu. Byl zkrátka z okolního světa ještě pořád dost vedle. Koneckonců, sedm měsíců žil prakticky jen v táboře, a dva z toho v karanténě. Bylo to dost nepříjemné období, ale o to zajímavější to bylo teď tady venku.

Šalvějka se stále culila, neboť jí připadalo milé, jak je to kotě celé paf z objevování světa kolem sebe. A to jsou teprve na začátku! zdálo se, že lepšího učedníka si už přát nemohla – zatím se jevil jako moc poslušný a zvídavý jedinec, tak snad to tak zůstane i v budoucnosti. byla přesvědčená, že ho zdárně dovede až k ceremoniálu, což by jí v kariérním růstu samozřejmě velmi pomohlo. Nedělala si iluze, že i její další učedníci budou tak šikovní, ale kdo ví? Třeba má jen talent na učení! To ale v myšlenkách trochu přebíhá, prvně by neměla usnout na vavřínech. zápal tohoto mladíka jí však ke štěstí prozatím stačí.

,,Cítím toho kolem sebe tolik! Vůbec nevím, na co se dřív soustředit!" Křemínek už to nevydržel, a musel své pocity aspoň slovně ventilovat. ,,Nevím, komu nebo čemu ty pachy patří, ale jsou všude!" nepřestával s fascinací.

,,Naprosto v pořádku. Identifikovat se je naučíš s postupem času – a já ti s tím samozřejmě pomůžu," střihla Šalvějka ušima a usmála se. ,,Pro začátek ti pomůžu identifikovat jeden z těch nejzákladnějších pachů, a to myš s králíkem," informovala ho a švihnutím ocasu ho pobídla, aby jí následoval. Ten samozřejmě na nic nečekal, a už se hnal do víru poznání...

----

Když se později toho dne vracel z tréninku do tábora, s úsměvem na tváři, a hlavou plnou nových poznatků, zamířil vyhledat svojí matinku. Doufal, že není zrovna na lovu. Ani nemyslel na jídlo, jen se chtěl rychle podívat po své nejmilejší mámě. Než se mu ale podařilo se po táboře vůbec porozhlédnout, opětovně ho zaskočil jeho dobře nedobrý kamarád Svižník. Křemínka to trochu zaskočilo, neboť už měl hlavu někde jinde.

,,Kamaráde, tady jsi! Copak ta veselá nálada?" ptal se ho ihned. Křemínek věděl, že bude muset najít nějakou odpověď, ještě dřív, než si Svižník dokáže najít nějakou sám. To ale při takovém zaskočení bylo dost náročné.

,,Já–," začal, ale přesně jak přepokládal, byl přerušen ještě dřív, než stihl vůbec něco říct. ,,Nic neříkej, je mi to jasný! Však my ti tu učitelku všichni závidíme, to se neboj." Tato slova Svižník nezapomněl zakončit trochu rošťáckým mrknutím a poplácáním Křemínka po zádech. Ten si jen povzdechl, a už se ani nenamáhal protáčet oči v sloup. Zbytečně by si způsobil bolest hlavy.

,,Když jsi tak hrozně přesvědčený, že myslím jen dolním mozkem, tak to hodně vypovídá právě o tom, na co myslíš ty," zamračil se Křemínek, ale moc dlouho mu to nevydrželo. Svižník se totiž rozchechtal a ještě dal svému kamarádovi za pravdu rytmickým pokýváním hlavy. No výborně, takže Svižník není jen na hovno kamarád, kretén, ale taky lamač dívčích srdcí. Dokonalost.

,,Jen jsem ti chtěl říct, že zítra se jdeme koupat do lomu – a ty jdeš taky," šťouchl do něj Svižník hned, jak se přestal chechtat své vlastní charakteristice. Křemínek povytáhl imaginární obočí a našpicoval uši. 

,,Kdo všechno jde?" Samozřejmě ho zajímalo, kdo všechno že se tam zítra shlukne. Pokud seznam zvaných dělal Svižník, tak nemohlo jít o příliš dlouhý seznam. Křemínkovi by to ale ani tak nevadilo, neboť on neměl s nikým z učňů absolutně žádný problém. Byl bezkonfliktním jedincem, a dokázal se bavit s kýmkoli.

,,Já, ty, Pstroužek a Jasanka," řka Svižník stylem, jako by ty účastníky musel buhví jak dlouho přepočítávat. 

,,A co Potápka a Rozmarýn?" napadlo hned Křemínka. Už v minulosti tyto dva učedníky z her dost vynechávaly, ale nejspíš to mělo jeden logicky nelogický důvod – šlo o Svižníkovi sourozence. ,,Těch dvou blbečků mám až po krk! Stačí, že s nima musim sdílet stejnou krev, nemusím s nima sdílet i svoje skvělý zážitky! Ať si udělaj vlastní!" odpověděl mu Svižník přesně tak, jak předpokládal. V tomto momentě nemělo smysl se se Svižníkem nadále hádat. Vždy muselo být tak nějak po jeho, a jediný, kdo mu zvládl odporovat, byl Pstroužek. Křemínkovi ale i přes jejich věčné handrkování připadalo, že se i tak mají dost rádi. Možná jako opravdoví bratři.

,,Tak fajn, tak zítra." Odsouhlasil to a byl víceméně na odchodu ke své matince, ale zdá se, že jeho kamarád ještě neskončil, Ještě něco měl na jazyku, něco důležitého, co hodlal vybalit až na konci konverzace. Jak typické.

,,Ale potřebujem dozor, a já chci, abys zařídil, aby to byla Šalvějka," vypadlo ze Svižníka. No jistě, Křemínka mohlo napadnout, že to nebude jen tak. Možná ho u lomu chtěl sám o sobě, ale možná ho tam chtěl i kvůli Šalvějce. Tomu se do toho ale samozřejmě nechtělo. Co když to pak bude vypadat, že se chce namísto vzdělávání flákat? Ale bude to přeci v jeho volném čase, takže by mu to mohlo být prominuto. Koneckonců se nemůže pořád věnovat učení, to si myslel jen teď na začátku jeho výcviku.

,,Mám se jí zeptat?" ptal se nesměle, ale Svižník ho jen tiše sledoval a nejspíš čekal, až si odpoví sám. ,,Asi bych mohl. Zítra se jí zeptám, a když to dovolí, tak se po tréninku půjdeme vykoupat, dobře?" Vypadlo z něj konečně.

,,Paráda, seš skvělej!" Svižník ho samozřejmě plácl přes rameno, a s vítězným úsměvem odkráčel k hromadě čerstvé kořisti. Křemínek ho pozoroval jak odchází, a v hlavince si celou konverzaci zrekapituloval. Plavat ještě přeci nebyl – jen včera mu Šalvějka dala prostor se seznámit s vodou u řeky. Obával se tedy, že jeho výstup u lomu bude naprostým fiaskem, ale co už se dá dělat. Nechce si nechat ujít dovádění s kamarády, a nakonec nemusí do vody ani chodit, že? Jistě to bude fajn. Jen ho trochu mrzelo, že Svižník kašle na své sourozence. Křemínek Potápku moc dobře neznal, a vlastně ani Rozmarýna ne, ale ten se – jak se zdálo – dost přátelí s Pstroužkem. Toho tedy jeho absence musí mrzet ještě víc. nedá se ale nic dělat, se Svižníkem by v tomto ohledu nepohnulo ani stádo volů.

Křemínek byl tak moc zamyšlený a vcelku i natěšený ze zítřejšího potencionálního zážitku, že se rozhodl nad tím rozjímat dál u večeře, nikoli u své matinky. Tu navštíví časně z rána, tak bude mít aspoň jistotu, že jí opravdu v doupěti najde.