Malinový klan: Stíny nevinnosti

1: ceremoniál

Poslední hřejivé paprsky dopadaly na koruny stromů. Slunce pomalu zapadlo za obzor, a brzy hodlalo ponechat údolí v naprosté tmě. Na malé a útulné mýtince se shromáždilo několik koček. Seděly v tichosti a čekaly až před nimi vystoupí velitel. Od minulého zelenolistí jejich řady prořídly. Zima byla krutá a vzala s sebou mnoho válečníků i mladých nadějí. Proto pro ně byla nadcházející událost velmi důležitá.

,,Rád vás tu dnes vidím," přerušil ticho hlas šedivého kocoura, který stanul přede všemi na obrovském kmeni dubu. Měl žluté oči, s kterými hleděl do davu koček Malinového klanu.

,,Vzhledem k událostem zimního období jsem šťasten, že mohu učinit z dalšího kotěte učedníka," mňoukl a shlédl na černobílé kotě sedící nejblíže u kmene. Dav nastražil uši a přesunul ke kotěti svůj zájem. ,,Křemínku, ceremoniál musel být přesunut z důvodu tvé nemoci, a já jsem rád, že jsi byl dostatečně silný, abys ji překonal, a mohl tu teď s námi stát," řka. Kotě na něj pohlíželo s maximálním respektem, jen valilo očka a netrpělivě pohazovalo ocáskem. ,,Jsi připravený?" napínal ho Tisový Měsíc.

,,Jsem připravený!" vypískl Křemínek nadšeně. Tisový Měsíc ho obdařil vřelým úsměvem. Tak rád vidí nadšená koťata, co se střemhlav hrnou do výcviku!

,,Tak tedy, tvým učitelem se stává Šalvějka," mňoukl a vyhledal ji pohledem. Stříbrná želvovinová kočka seděla na kraji davu, a při zmínění jejího jména překvapeně zastříhala ušima. ,,Šalvějko, bude to tvůj první učeň, ale vkládám do tebe maximální důvěru. Vím, že ho povedeš správně až do zdárného konce," usmál se Tisový Měsíc.

,,Tisový Měsíci, nezklamu tě," mňoukla Šalvějka rozhodně a šla ke svému učni. Byla překvapená, že má tak brzy po svém válečnickém ceremoniálu učně, ale brala to jako velkou výzvu, která by jí mohla hodně posunout vpřed, a hlavně pomoci jejímu snu - stát se jednou zástupkyní klanu.

Tisový Měsíc přikývl a přihlížel, když se Šalvějka dotkla čumáku s Křemínkem. Ten byl dosti nesmělý, takže se jen culil. Shromáždění tím bylo rozpuštěno.

,,Těším se na společné tréninky, mládě," zazubila se na něj Šalvějka. ,,Zítra vstaň včas, ukážu ti naše území."

Křemínek horlivě přikývl. ,,Vstanu včas, neměj strach," ujistil ji. Šalvějka se s ním prozatimně rozloučila. Křemínek její odchod sledoval, ale za malou chvíli začal očima hledat známé tváře. A nemusel hledat dlouho - jeho dva nejlepší přátelé ze školky už se k němu hrnuly.

,,Křemínku! Tak konečně jsi učedníkem s námi!" mňoukl tmavě rezavý kocour jménem Svižník, a familiérně plácl černobílého kocoura po zádech. Ten se jen uchechtl.

,,Už jsi nám chyběl," mrkl grošovaný kocour Pstroužek a laxně se podrbal za uchem.

,,Vždyť jste učedníky jen o tři dny déle než já, tak jak jsem vám mohl chybět?" zazubil se Křemínek. Svižník s Pstroužkem si vyměnili pohledy. ,,Bez tebe to zkrátka není ono," mňoukl Pstroužek.

,,Jo, teď už zase můžeme vyvádět lotroviny společně!" zakřenil se Svižník a rošťácky se rozhlédl kolem sebe, jako by ho snad někdo mohl slyšet.

,,To ano, ale nechci mít moc problémů," namítl Křemínek. Svižník jako by snad špatně slyšel!

,,Cože, ty nechceš mít problémy? Odkdy?" vyvalil oči a překvapeně otevřel tlamu. Křemínek mu ji packou zase zavřel.

,,Slyšíš dobře. Nechci zklamat!" vypnul hrdě hruď.

,,Heh, to tak! Že jde o tvojí učitelku, hm? Je to ta nejhezčí kočka v celém klanu, to mohu potvrdit!" uchechtl se Svižník a Pstroužek po něm hodil lennýska.

Křemínek se zarazil a zavrtěl hlavou. ,,To ne, tak to není! Jen nechci zklamat mámu," ohradil se, ale zdálo se, že to kamarádi moc neberou. Rošťácky ho šťouchli do žeber, až Křemínek vypískl.

,,To si ještě povíme!" zachechtali se a Křemínek se div nezarděl. Jéje, to musí být jeho přátelé pořád tak trapně otravní? Ugh. Povzdechl si a raději svedl konverzaci jiným směrem.

,,Raději mi povězte, co vaši učitelé? Už jste se něco naučili?"

,,Já se už budu učit lovit. Prý jsem šikovný, ale tak, co bys taky čekal jiného, že?" zazubil se Pstroužek.

,,Ale drž tlamu! Beztak si ani území nepamatuješ!" šťouchl ho Svižník a Pstroužek zasyčel. Křemínek ty jejich šarvátky pozoroval jen s úsměvem na tváři. Je to s nimi pořád stejná komedie. ,,Každopádně můj učitel je hroznej! Jmenuje se Vydří Ocas a furt smrdí jak močál! Prej se rád koupe v kdejaké močůvce!" vyprávěl Svižník.

,,To nezní hezky," zakabonil se Křemínek a uculil se.

,,To hezký není! Víš, jak můj nos trpí?" halekal Svižník dál. Pstroužek ho poplácal po hlavě. ,,Ty naše chudinko velká!"

Křemínek jen protočil oči vsloup a zasmál se. ,,Vy jste hrozný! Ani normální odpovědi z vás nedostanu!"

,,Tohle je bohužel realita, kamaráde. Co bychom za Šalvějku dali!" řka Svižník a prosebně se zahleděl směrem k Hvězdoklanu. Na obloze se už objevily první hvězdy, takže předci možná jeho zbožná přání vyslyšeli.

,,Já tedy nemám tak hrozného učitele. Lipový Květ nesmrdí, a ani se nekoupe v močůvce. Mluví srozumitelně a vše mi dobře vysvětlí," namítl Pstroužek.

,,Jasný, když tobě se vše musí opakovat tolikrát, lepšího učitele sis přát nemohl!" mňoukl Svižník a na to ho Pstroužek propálil pohledem. ,,Že já ti dám přes tlamu?"

,,Klid," zasmál se Křemínek, a kocouři tak přeusunuli střed svých zájmů k němu.

,,Copak ty bys mu občas jednu nevrazil?" ptal se Pstroužek Křemínka, mezitím co se packou navzájem pošťuchovali.

,,Ale jo, a možná i dvě," uculil se Křemínek a Svižník jak to slyšel, šťouchl i jeho. Do tváře. Křemínek tomu nevěnoval pozornost, raději. Nakonec i Pstroužek s pošťuchováním přestal.

,,Hele, s Pstroužkem jsme našli super místo, zítra ti ho musíme ukázat," mňoukl Svižník hned jak mu bylo jasné, že už se jeho poštuchování oplácet nebude.

,,Místo? Co je tam?" zastříhal Křemínek ušima.

,,To uvidíš! Ale nikdo nás nesmí vidět!" zašklebil se Svižník. Křemínek trochu znejistěl. Jeden den bude učedníkem, a už hodlá porušovat zákoník? Nu což, tak se asi holt tvoří vzpomínky!