Bradavická tajemství

Volné téma/ Padlá hvězda

,,Už jsem se rozhodl co ti dám k vánocům, Náměstíčku."zvolal rozjařeně Sirius, který seděl v křesle Nebelvírské společenské místností. ,, Dostaneš pod stromeček holku."

,, Cože?!"vyjekl Remus. Nebyl si úplně jistý jestli je jeho kamarád opilý nebo střízlivý a jen se úplně zbláznil.

,,No přítelkyni Remusi, mám kontakt na každý stvoření ženského pohlaví v Bradavicích. " řekl se samolibým úšklebkem.,, Dej mi parametry, které požaduješ a já ti do štědrého dne domluvím dokonalé rande."

,,Siriusi, ty ses musel úplně zbláznit. Holka není houska v krámě, kterou si prostě vybereš a koupíš. Nemluvě..."odmlčel se a probodl svého přítele pohledem. ,,Že já nemůžu."

Tentokrát se na něj upřel pohled všech jeho přátel a on se naklonil tak aby to slyšeli jen Poberti.
,,Jsem chudý vlkodlak bez budoucnosti, tohle nemůžu udělat nikomu."řekl s povzdechem a aby se vyhnul dalšímu přemlouvání a dohadům tak raději odešel.

Měl ještě jeden důvod. Důvod s nádhernýma šedýma očima, havraními vlasy a tím nejkrásnějším úsměvem který byl rezervován pouze pro něj. Taky to byl Zmijozel a ke všemu nikdo jiný než 'malý král'.

Ano, nebylo to dokonalé ale co je?
Oba měli své temné tajemství, které si střežili před zvídavými pohledy veřejnosti a to je ještě sblížovalo.

,,Hledal jsi mě?"zeptal se ze tmy známý hlas. Měli domluvený čas před komnatou nejvyšší potřeby aby si ukořistili pár křehkých okamžiku v náruči toho druhého než se budou muset opět začít tvářit jako by si nemohli přijít na jméno.
Mezi Nebelvíry a Zmijozeli to tak bylo vždycky.

,,Ano,"řekl Remus s úsměvem a společně prolezli dveřmi do skromné komnaty co jim vždy stačila.

Na tváři jeho milého ovšem tentokrát žádný úsměv nebyl. Naopak se tvářil vážněji než kdy dřív, dokonce i víc než když mu měl poprvé ukázat své znamení zla.

,,Musíme si promluvit."pronesl tónem, který by mu napověděl,že je něco špatně i kdyby nepoužil tu nenáviděnou frázi.

Povzdechl si s myšlenkou, že dnes se bude očividně kazit vše co půjde a sedl si na gauč.

,,Tohle musí skončit."řekl chladně a jeho očí v tuhle chvíli připomínali pouze led.,,Ty po zkouškách odejdeš z Bradavic na trvalo a mě začne matka hledat nevěstu. Věděli jsme , že tohle není žádná velká pohádková romance na věky a jednou...přijde den kdy naše poblouznění musí skončit. No a asi bude dnešek na to nejvhodnější."

Mluvil tak klidně až se v něm vařila krev.
Prý poblouznění...
prý romance...
On ho miloval, dal mu celé své srdce na stříbrném podnose. Což je pro vlkodlaka zvlášť riskantní. Chtěl s ním strávit každý okamžik co půjde, i když věděl že to není natrvalo, chtěl s ním být co nejdéle.

,, Vypadni!!"zavrčel a ukázal na dveře když to na něj všechno dolehlo. Srdce ho bolelo a ještě víc když ho viděl odcházet, jako by mu ho vyrval za živa z těla a vzdal si ho sebou.

Když věděl, že už ho nikdo neuslyší začal plakat. Vzlykal až to nejvíc ze všeho připomínalo vlčí vytí. Padl na kolena a snažil se zapomenout na všechny ty okamžiky co mu v tuhle chvíli trhali duši na cucky.

Najednou i teplo jímž se dřív místnost vyznačovala pro něj byl arktickou zimou. Sice nikdy nebyl vyloženě fanatický blázen do Vánoc ale měl je rád, do dneška. Už nikdy pro něj totiž vánoce nebudou znamenat nic jiného než den kdy mu jeho osudový muž zlomil srdce.

❄️❄️❄️

Uplynul rok než přišli další vánoce, ovšem tentokrát sebou přinesli ještě víc bolesti než ty minulé.