Beta [✖️]

12. Opravdu

Jakmile se dostal ke dvacítce, Peyton přestal počítat místnosti. Neměl nejmenší ponětí, proč ho to překvapovalo, když byl smečkový dům vlastně vila, která se v rodině Cageů podle všeho dědila po generace (jak tomu u generačních smeček se stálým bydlištěm bývalo zvykem). Jenže on se narodil samotářským vlkům a doposud v životě v žádném smečkovém sídle nebyl, takže netušil, co očekávat.

Navzdory své velikosti na něj celý dům působil poklidnou, pohodlnou atmosférou. Každičký kout byl prosáklý pachy smečky. Celé to místo doslova křičelo domov!!! jen svou pouhou existencí. Nebylo to tady extrémně čisté, ale známky o potřebě uklízení se na některých místech i našly. Dalo se poznat, že tady bydlí hodně osob, ale ne v tom nepříjemném slova smyslu. Vlkodlaci, které při své prohlídce potkali, je oba zdravili s určitou úctou, ale nebylo v tom nic strojeného ani hraného, bylo to upřímné a opravdové. Všichni ti vlci byli rádi, že tady jsou, byli rádi, že tady mohli bydlet, byli rádi, že byli součástí téhle rodiny.

Protože o tom smečka měla být. A Peytonovi trvalo přesně minutu a sedmadvacet vteřin, než si naplno uvědomil, že přesně tohle Darellova smečka doopravdy je. Rodina. Rodina, která žije pospolu v jednom velkém domě.

„A tamtím směrem je kotelna," poukázal Darell na šikovně skryté dveře. „Ústřední topení tu sice máme, ale tohle je starý dům. Nikdy nevíš, co se kdy může pokazit."

Peyton zpanikařil. Na okamžik se zamyslel, jak se jim podařilo se dostat na konec chodby? Snažil se vybavit, co Darell říkal předtím, takže to, co z něj vypadlo, bylo: „Nedovedu si představit, jaký musíš mít účet za elektřinu. A vodu."

Protože tohle je přesně to, co bys měl říct, když ti tvůj předurčený druh ukazuje jeho domov. Boduješ, Peytone.

Darell se rozesmál a Peyton měl chuť se jít zahrabat. „Jo, občas je to šílené. Ale velkou část příjmu tvoří naše stěhovací společnost. Alfa & Alfa, možná sis všiml?"

„Myslíš toho obrovského nápisu u příjezdové brány? Jo, toho jsem si rozhodně všiml."

Alfa kývl. „Tak tohle. Velká spousta mých vlků pro nás navíc pracuje, takže je do práce můžu povolávat v podstatě ihned. Je to obrovská výhoda." Na chvíli se odmlčel. „Celou tu firmu doopravdy vede sestra, já jsem až pod ní. Já se naopak soustředím na vedení smečky. Je to jednodušší a mnohem efektivnější než starat se o obě věci zároveň."

Neptal se, proč se mu s tak interními záležitostmi svěřuje, jen poslouchal. Bylo očividné, že pro Darella to hodně znamenalo, a Peyton si vážil té důvěry. Přesto neodolal zvědavosti. „Hádali jste se kvůli tomu někdy?"

Darell prudce zavrtěl hlavou. „Nikdy. Nova je úžasná a má všechny schopnosti, které Alfa potřebuje, ale nikdy tu pozici nechtěla. Příčí se jí představa, že je odpovědná za tolik životů."

„To dost dobře chápu." Díval se kamkoli jinam než na Darella. Jeho hlas byl tišší, když objasnil: „Rodiče byli samotáři. Do New Yorku jsem šel studovat a už jsem tady zůstal. Narodil jsem se v Chesteru, v Pensylvánii, a tam jsme měli jen kočkodlačí klan. Tvoje smečka je úplně první, na kterou jsem kdy narazil." Až teď se na něj podíval, na tváři jemný, přesto kompletně nečitelný úsměv. „Poprvé za dvacet devět let jsem narazil na smečku. A její Alfa je můj otisk."

Peyton očekával tu zář Darellových očí. Nepřekvapila ho, přestože teď byla mnohem jemnější, ne tak agresivní jako kdykoli předtím. Teď byly jeho zářivé oči doopravdy pouze hnědé, jasně a zřetelně, a ta záře jen zdůrazňovala hloubku všech citů, které z nich mohl vyčíst.