Beta [✖️]

2. Sušenky pro nevyrovnané

„Tak tohle nevyšlo."

Krabici ve svých rukou, která byla nepopiratelným důkazem jeho selhání, vlastně ani nevnímal. Nevěřícně zíral na budovu před sebou, aniž by ji doopravdy viděl. Okolo procházející New Yorčané ho bezstarostně obcházeli, aniž by se nad jeho vzezřením pozastavili.

Je nám líto, ale na tuhle práci se nehodíte. Jste moc... nevyrovnaný.

„Já že jsem nevyrovnaný?" zamumlal. „Jsem beta, zatraceně! V celé vlkodlačí hierarchii jsme my ti nejvyrovnanější!"

„To zní velmi klidně a vyrovnaně," broukla kolemjdoucí žena.

Prudce k ní otočil hlavu a krátce zavětřil. „Nech mě žít, jasné? Právě jsem dostal padáka, mám právo fňukat!" křikl za ní. Sklopil pohled ke krabici. Čarodějka, co ona o tom mohla vědět? Vůbec nic, přesně tak.

S tichým zavrčením vyrazil pryč. Netrvalo mu déle než minutu, než zašel do postranní uličky mezi domy. Rozhlédl se okolo, a když se ujistil, že se nikdo nedívá, rychle se vysvlékl z trika a kalhot a nastrkal je do krabice s věcmi, které si odnesl ze svého bývalého pracoviště.

Za několik vteřin už na hlavní ulici vbíhal šedavý vlk s bílým břichem. V tlamě za provázek nesl krabici a svižným klusem se proplétal mezi chodci. Bylo to rychlejší než chůze a rozhodně mnohem pohodlnější než veřejná doprava, kde se míchalo nespočet pachů. Jeden upír na něj sice zasyčel, když se mu prohnal mezi nohama, ale dnešní den už mu stejně nic víc zkazit nemohlo.

Netrvalo mu dlouho, než se díky vlčí rychlosti dostal až ke své bytovce. Ještě zrychlil, když u vchodu uviděl paní Brooksovou, sedmdesátiletou lidskou ženu, která však svými nekonečnými moudry a příběhy vyvolávala dojem, že se narodila o pár tisíciletí dozadu. Měla krátké řídké vlasy, které si věčně barvila dorezava, a vrásčitý obličej, ale stejně se vždycky držela zpříma a navzdory svému věku sršela energií.

Štěkl, aby tak na sebe upozornil. Ona se zastavila, a když ho zahlédla, jen protočila očima, ale podržela mu dveře a pak i přivolala výtah, do něhož společně nastoupili.

„Co bys dělal, kdybych tam nebyla, hm?" broukla paní Brooksová potměšile. „Čekal, dokud by se někdo neobjevil?"

Možná. Hlavní bylo, že se to nestalo. Loupl po ní očima a dál se věnoval sledování číselníku, spokojený, že sousedka automaticky zmáčkla i jeho patro.

Kývla hlavou na jeho krabici. „Perný den v práci?"

Teď už zavrčel. On tu starou užvaněnou ženskou měl rád, ale o některých věcech se zkrátka nehodlal bavit, jasné? Bylo to pořád čerstvé.

Překvapeně vyjekl, když ho plácla přímo mezi ušima. Vycenil na ni tesáky, zatímco ona si dala ruce v bok: „A tohle si nech, Peytone. Už přes čtyřicet let dělám zásobárnu krve desítkám upírů. Myslíš si, že mě nějaké tvoje štěněcí zoubky vyděsí?"

Občas vážně litoval, že spolu jednotlivé rasy vycházejí a není to jako za pradávných časů, kdy lidé byli kořist a všichni ostatní predátoři. Měl pocit, že tehdy to bylo jednodušší než dnes, přestože v těch dobách se bytosti jako on – nelidé – museli skrývat.

„Jestli tě to uklidní," pokračovala bezstarostně, zelené oči vřelé a plné pochopení, „dostal jsi padáka, protože nemají dost peněz, aby platili tolik zaměstnanců. Ne kvůli čemukoli, co ti namluvili. Kdybys četl opravdové tištěné noviny, namísto abys koukal do mobilu jako všichni mladí, věděl bys to."

Jako kdyby si neuvědomoval, jaká tíha mu visela na ramenou, dokud ji z něj paní Brooksová svými slovy nesňala. Tak tak odolal nutkání vyskočit na zadní a radostí jí olízat obličej – pitomé vlčí instinkty –, ovšem zastavit ocas, kterým divoce metal sem a tam, se mu nepodařilo.

Zahanbeně sklopil hlavu, když se jí ústa roztáhla do vědoucího úsměvu. K jeho úlevě se v tu chvílí výtah zastavil. Vyhrabal se na všechny čtyři a vyběhl ven, ještě než se dveře stihly úplně otevřít. „Zastav se potom pro sušenky!" zakřičela za ním a on zakňučel na souhlas, protože v žádném případě by si nenechal ujít její sladké dobroty. Zásobila jimi snad polovinu nájemníků v celém paneláku.

Doběhl až na konec chodby a zastavil se u dveří s číslem 1137. Ani se nerozhlížel okolo, když se proměnil zpátky do své lidské podoby. Rychle z krabice vyhrabal klíče a okamžitě zapadnul do svého bytu, na sobě nic než spodní prádlo. Koneckonců, tohle byl New York a jeho sousedi už viděli horší věci. (A taky slyšeli. Ty dvě kočkodlačky žijící pár pater pod ním často dělaly větší kravál než mývalové rejdící popelnice.)

S unaveným, hlubokým výdechem krabici položil na stůl, hned vedle včerejší pošty, kterou se ještě nepřinutil vyhodit. Cestou do ložnice hodil oblečení do prádla a z šatníku si vyhrabal volné červené triko a obnošené černé tepláky, které si nechával na nošení na doma.

Vrátil se zpátky do obýváku propojeného s kuchyní a jídelnou zároveň. Pustil televizi, aby měl alespoň nějaký podklad – a taky aby přehlušil zvuky z vedlejších bytů, které zesíleným vlkodlačím sluchem vnímal – a usadil se ke stolu.

Několik minut prostě hleděl před sebe. Kdyby mohl, pohledem by do té krabice vypálil díru. Místo toho si ji jen s rezignovaným zaúpěním přitáhl k sobě a začal vybalovat. Kancelářské potřeby, zbytečné krámy, které mohl vyhodit už na ulici a nemusel si je tahat domů, když stejně poletí do koše, papíry, na kterých pracoval a které si mohl odnést a použít, aniž by porušil jakýkoli zákon. Brzy poloprázdnou krabici položil ke dveřím, aby ji nezapomněl vzít, až půjde příště vynést odpadky, jen aby nakonec popadl jak krabici, tak koš a vyrazil ven k popelnicím.

Jeho pohled upoutal obchůdek naproti přes cestu. Zastavil se na místě, když se přistihl, že počítá centy v kapsách. „Ne," zasyčel sám na sebe.

A přesto o dvě minuty později vcházel zpátky do paneláku s novinami v ruce a zuřivě listoval mezi stránkami, dokud nenašel tu, o níž mluvila jeho sousedka.

Naštvaně za sebou práskl dveřmi, protože ona Brooksová měla pravdu. Jako vždycky. „Výborně. Takže mi jen chtěli udělat shánění nové práce mnohem těžší. Dobré vědět. To mě tam vážně tak nesnášeli?"

Očividně.

Úžasné.

A pak že rasová diskriminace už neexistovala, pche. Mohli vyhodit jediného dalšího vlkodlaka v celé kanceláři, ale to ne, tamten byl omega, ti prý působili vlídně na všechny.

O tomhle by se Peyton přel. Měl natočené na mobil, že na něj ten zmetek závistivě vrčel, jen protože získal případ, na který si brousil zuby i on.

Vztekle zavrčel. „Když už chtěli diskriminovat podle vlkodlačí hierarchie, mohli mi alespoň napsat doporučení. Mám bakalářský titul z humanitních věd, nemůžu být nevyrovnaný!"

Až na to, že ty díry po drápech v papíře vypovídaly o opaku. Zíral na potrhané noviny, načež na ně přísně ukázal prstem: „Tohle zůstane mezi námi."

Nečekaně se nedočkal odpovědi. Zmučeně odhodil noviny do koše, pak na sebe hodil mikinu, vzal do rukou klíče a mobil a potřetí za den opustil svůj byt. „Nutně potřebuju ty sušenky," zamumlal si pro sebe, když nastupoval do výtahu. „A taky noviny paní Brooksové. Musím se podívat po nové práci."