Beta [✖️]

13. Platí

Peyton litoval, že s sebou nemá mobil. Nebo klidně kameru, zkrátka cokoli, na co by si tohle mohl natočit, protože pochyboval, že by mu tohle kdokoli uvěřil.

Ne že by měl moc přátel, se kterými by mohl sdílet, jaký pošuk je jeho otisk. Jedinou takovou osobou byla Debra, a on tak nějak pochyboval, že by se v první řadě chtěla dívat na video, kde Darell s rádiem zapnutým naplno naprosto mimo tóninu zpívá You Get Me High od Skillet, prsty mu bubnují o volant a oči střídavě září a pohasínají, kdykoli začne refrén.

Peyton zprvu netušil, co očekávat od cesty domů, ale tohle? Tohle by ho nenapadlo ani v tom nejšílenějším snu.

Beta na něj zprvu jen zíral, ústa pootevřená, ale nevypadalo to, že se Darell jakkoli trápí tím, že ho někdo další slyší. Ne, on si spokojeně užíval a dokonce po něm ještě pomrkával. Po zhruba půl minutě, kdy Peyton konečně překonal svůj šok, se k němu lehce nesměle přidal – a jeho sebejistota značně stoupla, když to byl tentokrát Darell, kdo umlkl uprostřed věty, na sekundu na něj plně otočil hlavu, než si alfa vzpomněl, že řídí, a obrátil zrak zpátky na silnici.

Darell se však vzpamatoval značně rychleji než on a o okamžik později zpívali spolu, až dokud písnička neskončila. Darell bryskně ztišil rádio, právě včas, aby jim nadcházející reklama neurvala uši. „Nenapadlo by mě, že posloucháš rock."

Peyton povytáhl obočí. „Proč, protože alternativní styly jsou jen pro alfy? To je dost zastaralá myšlenka."

Přes jeho tvář přeběhla naprostá panika, kterou rychle potlačil. „Ne, to vůbec, takhle jsem to nemyslel," vysvětloval honem. „Každý může poslouchat, co chce, chtěl jsem jen říct – já jen – nepřipadáš mi jako někdo, kdo by znal Skillet – chci říct –"

„Klid." Peyton se rozesmál, protože ta alfova náhlá nejistota, že řekl něco špatně, byla téměř až roztomilá. „Neberu si to osobně, neboj. Ale jo, poslouchám rock. Nejen ten, skoro v každém žánru si něco najdu. Kromě rapu. Rap rád nemám."

Darell pomalu svěsil ramena, svaly se mu uvolnily. „Já taky ne. Ale občas poslouchám klasickou hudbu. Nebo instrumentální. Když třeba pracuju pozdě do noci a nechci nikoho omylem vzbudit."

To dávalo smysl. Alfa ne-Alfa, Peyton předpokládal, že by nikdo ze smečky neocenil, kdyby je uprostřed noci vzbudily hlasité basy doprovázené texty o ovládnutí světa nebo upuštění od sebekontroly.

„Na klasice není nic špatného. I když mě uspává."

Starší vlkodlak zafuněl. „Barbare."

„No jo," Peyton odvětil, hlas přehnaně zoufalý, „ne všichni mají vytříbený vkus!"

Pohled, který po něm Darell šlehl, ho znova rozesmál. Zvedl ruce před sebe na znamení míru. „Ale vážně. V tomhle dost plavu, takže když plácnu nějakou hovadinu, nesuď mě."

Darell mlaskl. „Však já tě zaučím."

Oba se odmlčeli, zatímco jim pomalu docházel hlubší význam Darellových slov. Měl-li ho Darell zaučit, znamenalo to, že spolu budou trávit více času – a možná i po nocích, když tuto hudbu poslouchá v tyhle časy...

Po páteři mu při té představě přejel mráz. Peyton se zachvěl, stáhl ruce do klína, ale neřekl nic. Nevyvrátil mu, že spolu budou trávit čas, a soudě podle nadšení, které náhle dominovalo v Darellově pachu, si toho byl jeho otisk moc dobře vědom. Peyton se zhluboka nadechl, ale jestli z něj byla cítit nějaká nejistota, Darell si toho nevšiml.

„Budeš toho dneska mít hodně?" zeptal se po chvíli alfa. Ta otázka zněla upřímně, ne pronesená jen aby řeč nestála.

„Celkem." Zamyslel se, v hlavě prošel seznam všeho, co musí udělat, než vyrazí do práce. „Musím vrátit svůj byt do pořádku. Poslední dobou jsem byl poněkud... mimo –" slabé slovo – „a jestli mi paměť slouží přinejmenším jakž takž dostatečně, tak budu rád, když doma najdu alespoň něco poživatelného." A nejspíš ho čekal výslech od jisté sousedky. Jen si nebyl jistý, jestli mu ponechá den volna, nebo jestli započne své kázání v momentě, kdy vstoupí do paneláku. U ní jeden nikdy nevěděl.

Nepřišla žádná odpověď a on se na alfu zmateně ohlédl. Lehounce ustrnul, když ho spatřil, jak svírá volant o něco silněji a zpod nehtů se mu derou drápy.

„Darelle?" hlesl nejistě.

„Promiň," zamumlal vlkodlak. Zamrkal, jeho oči kraťoučce zasvítily. „Jen... je to kvůli našemu poutu, že?"

„Co?"

„To, že jsi byl poslední dobou mimo," upřesnil. „Je to, protože jsme se otiskli, že?"

Jen tak tak se zastavil před vyhrknutím a dopřál si pár vteřin na rozmyšlení odpovědi. „Ano i ne," připustil konečně, přestože se značnou neochotou. „Otisknutí hrálo roli, ale spouštěčem bylo, že jsem ho nechtěl přijmout." Kousl se do rtu. „Měl jsi stejné problémy?"

„Nevím, jestli stejné, ale rozhodně jsem to nezvládal dobře."

Peytonovi se zadrhl dech. Takže mu svým odmítnutím doopravdy ublížil. Byl natolik zaslepený svou averzí k alfám, že se zachoval stejně sebestředně jako mnozí z nich. „Promiň," vydechl. „Já – nechtěl jsem, aby se tě to taky dotklo. Opravdu."

„Hej." Darell zvedl jednu ruku z volantu a natáhl ji jeho směrem, jako kdyby se ho chtěl dotknout, možná ho i utišit, ale nakonec se rozmyslel proti tomu a položil svou dlaň na kraj svého sedadla. „Je to v pořádku, ano? Nemusíš nic vysvětlovat. Chápu to."

Peyton o tom pochyboval. Nemohl to chápat, vždyť nevěděl tolik věcí. Ale Darell nebyl hloupý a pravděpodobně si na základě jeho reakcí pár poznatků snadno odvodil. „Opravdu mě to mrzí."

Darell pomalu stáhl ruku zase zpátky k sobě do klína. „Nemusí. Teď už se to změnilo, ne? A to je to hlavní."

Koutky úst betovi cukly vzhůru. „Asi ano. Když to říká vševědoucí alfa, určitě to bude pravda."

Zmiňovaný k němu vyslal další To jako vážně? pohled. „No tak."

„No jo, no jo, už toho nechávám."

Ještě chvíli se spolu bavili, ale jejich cesta se chýlila ke konci. Darell se dvakrát přeptal na jeho adresu, pro jistotu, aby nic nespletl, jen aby pak zvolil špatnou odbočku a jejich cesta se o pár minut prodloužila. (Peytona v jednu chvíli napadlo, že to udělal schválně, a nemohl se té myšlenky zbavit.)

Až překvapivě brzy však zastavili před bytovou jednotkou. Trapné ticho, které nevyhnutelně přišlo, se však mezi nimi nestačilo usadit, než se Darell ozval: „Rád bych se s tebou zase brzy viděl."

„Jo." Peyton si nervózně pročísl vlasy, pár černých pramenů mu při tom pohybu spadlo před oči. Se zafuněním je odhrnul. „Já taky. Napíšu ti a domluvíme se?"

Darell přikývl. „Platí."

„Výborně."

Na kratičký okamžik se v něm zvedla vlna zmatku, protože sakra, co měl dělat teď? Nemohli tady jen sedět a zírat jeden na druhého. Nebyl teenager, aby se nesměle zakoktával nebo rudl, kdykoli se jejich pohledy setkaly. Tuhle fázi randění nechal s radostí za sebou.

Takže se v duchu okřikl, aby se vzpamatoval, odpoutal se a vzal za kliku. „Díky za odvoz."

Alfa nonšalantně mávl rukou. „To nestojí za řeč."

Vystoupil z auta, jednu ruku stále položenou na dveřích. „Tak... Brzy na viděnou."

Darell kývl, načež mu věnoval úsměv. „Budu se těšit, Peytone."

Zabouchl dveře a divže nedosprintoval k hlavním dveřím. Teprve v bezpečí uvnitř domu se otočil a sledoval odjíždějící auto, dokud mu nezmizelo z dohledu. Tolik k tomu, že se nechoval jako nesmělý teenager po prvním rande.

S povzdychem se otočil. Nechal výtah výtahem, protože potřeboval někde vybít ten náhlý nával energie, a vyrazil po schodech. Jestli tím oddálil moment, kdy se bude muset smířit s realitou svého bytu, pak to byl jen vedlejší bonus, nic víc.

Den po úplňku, a jeho čekalo tolik práce. No, alespoň se do ní konečně mohl pustit s čistou myslí.

A že už bylo načase.