Osvobození Sisyfa [Snarry, ✓]

Kapitola 12

Když se Harry probudil, zjistil, že nic nevidí. Chytili ho. Znovu. Ale ne, NE! Tentokrát to bylo jiné než předtím. Tehdy byl jenom kluk, netrénovaný mladý kouzelník v rukách Smrtijedů, kteří věděli, že je Harry Potter. Situace se ale od té doby změnila. I kdyby ho jeho věznitelé podezřívali, že je Harry Potter, neměli na to žádný důkaz. Jeho bystrozorský výcvik přesně s tímhle počítal. Strávil několik let tím, že se připravoval na okamžik, jako byl tento. A byl odhodlaný to zvládnout. Minulost se už nebude opakovat. Snape, Ron, Hermiona a velká část Brumbálovy armády, ti všichni byli zburcováni v tom okamžiku, kdy zmizel. Snape určitě znal dosah drobných Přenášedel, takže i kdyby na něm únosci našli i třetí sledovací kouzlo, Snape určitě vymyslí nějaký způsob, jak se s tím vypořádat. Najde ho.

Harry se zhluboka nadechl. Máš kontrolu, pomyslel si. Všichni si mysleli, že tuhle část bystrozorského výcviku nezvládne. Během kvalifikací se několikrát zhroutil, když ho instruktoři převlečení za Smrtijedy chytili. Co naplat, že to všechno bylo jen předstírané a nehrozilo mu žádné skutečné nebezpečí. Teprve když si vzpomněl na Snapeův trénink a to, jak ho učil čelit strachu... teprve tehdy konečně našel cestu, jak to zvládnout. Musel se prostě soustředit na jeden problém po druhém.

Takže zaprvé: byl oslepený. Zkusil tedy protikletbu k Obscuru. Zrak se mu překvapivě vyjasnil. Teď viděl, že leží na podlaze velké, ale prázdné místnosti, která mu připomínala sklad nebo něco podobného. Z jiné místnosti sem doléhaly hlasy; Harry se tedy nehýbal, aby jeho únosci nezjistili, že už se probudil. Pomyslel si, že ho buď ošklivě podcenili, nebo na něj regenerační lektvar zafungoval pozoruhodně dobře. Harry si byl každopádně jistý, že on sám by vězně jeho kalibru nikdy nenechal někde samotného. Možná tedy bylo dobře, že ho tolik lidí považovalo za vcelku neschopného bystrozora, protože přesně to mu teď hrálo do karet.

Zběžně prozkoumal pouta, která mu svazovala ruce za zády a držela nohy u sebe. Zjistil, že se mu nepodaří se jich zbavit bez jeho hůlky. Ležel na boku – a to byla hned další chyba, protože jeho druhá, ukrytá hůlka byla uložená zrovna na boku, a měl k ní tedy volný přístup. Šeptem si ještě vykouzlil malé zrcátko a s úlevou si oddechl, když na něj ze zrcátka shlížela Benova tvář.

Někde za ním se ozvaly kroky. Harry rychle odčaroval zrcátko a zavřel oči. Někdo ho tlustými prsty hrubě přinutil otevřít ústa. Stálo ho hodně přemáhání, aby neznámého nekousl ani se nebránil nějak jinak. Ale nakonec se mu podařilo zůstat bezvládně ležet a nechat dopadnout do úst první kapku, aby zjistil, co to je. Veritasérum. Amatéři. I když byl svázaný a nemohl se fyzicky bránit vypití lektvaru, Snapeovy triky ho ohledně veritaséra nikdy nezklamaly.

Zbytek lektvaru si tedy nechal nalít do úst. Měl sice k dispozici hůlku a nebyl úplně bezbranný, ale instinkt mu napovídal, aby raději využil toho, že únosci zatím neví, že je při vědomí. Když s útokem ještě počká, mohl by získat cenné informace, a zároveň využít okamžik překvapení ve vhodnější chvíli. Vzadu v jeho hlavě sice malý, docela nepatrný hlásek křičel, ať okamžitě vypadne, ale měl pocit, že to jsou jen duchové jeho minulosti, kteří si nedají pokoj. Potřeboval to zvládnout a dokázat sám sobě jednou provždy, že ho minulost nepoznamenala natrvalo. Jakmile se ho jeho věznitelé pokusí dotknout nebo ho dokonce svléknou, vytáhne okamžitě hůlku. Ale do té doby chtěl vědět, co přesně chystají.

„Renervate!"

Harry zamžikal očima a prudce se nadechl v hraném probuzení. Nad ním se skláněl Leopold Dolohov oblečený v tmavě zeleném hábitu. Chytl Harryho za bradu, podržel jeho hlavu pevně na místě, zamračil se a prohodil: „Legilimens!"