Čtenářský cyklus: Kouzlo Vánoc [MadaNaru, ItaDei, KakaObi] ✓

Kapitola dvanáctá

,,Jste strašný mrzouti!" ozvalo se nespokojené zahuhlání, nad kterým oba už poněkud rozžhavení muži jenom protočili očima, ,,Vůbec s váma není sranda! Bejt dospělej a starej je pěkně na hovno!"

Itachi se opravdu zamračeně a zaseknutě díval na dveře, jako by snad doufal, že se nakonec otevřou a stane v nich Obito s Kakashim připraveni na to jít s ním s jeho milým stavět v nočních hodinách sněhuláka, ale když se ani po několika sekundách nic nestalo, nespokojeně si odfrknul a stočil konečně pohled na plavovláska, který se v pomalých pohybech stavěl na nohy. Jeho výraz se okamžitě rozněžněl.

,,Viď, že ty mi nikdy nevyrosteš?" zamumlal k němu něžným hlasem, ,,Pořád budeš moje malý dospělý děcko."

Deidara na něj několikrát překvapeně zamrkal, neschopen slov, než se o chvilinku později opět skoro až šíleně rozesmál, jak mu Itachiho výraz a prosebný hlas, přišly směšné a opět ze svého záchvatu skončil na zadku na zemi.

,,Natáhni ruku, pomůžu ti," zahuhlal Itachi a napřáhnul k němu rozevřenou dlaň.

,,Z-zkusíme bráchu," napadlo plavovláska a znovu se zahihňal, když se zachytil a za pomoci svého partnera se zvednul na nohy, ,,ten byl vždycky pro každou prdel."

***

Mladší blondýnek spokojeně vrněl do těch měkkých a plných rtů, které mu vycházely vstříc a z obratného jazyka, který mu plenil ústa se mu téměř motala hlava. Podpíral se levým předloktím vedle černovlasé hlavy a pravou ruku, už trochu ztuhlou a bolavou, držel stále ve vzduchu, aby muže pod sebou nepopálil.

Madara si upřímně užíval to mladé pevné tělo, které na něm zpola leželo a dlouhými obratnými prsty mnul jeho boky, přidržuje si ho tak blízko na sobě, kdyby mělo to štěně chuť náhodou pláchnout. Erekce mu z každého dalšího obkroužení jeho mrštného jazýčku začínala víc a víc tuhnout uvězněná pod látkou oblečení a on měl neutuchající chuť si blondýna pořádně narazit do klína, nebo se aspoň trochu promnout.

,,Tí-típni to," vydechnul ztěžka a na kratičký momentík se odtáhnul od horkých úst, hypnotizovaně sleduje tak tenkou nitku sliny, která je spojovala, než o dvě sekundy později praskla.

Aniž by se mladý Uzumaki zarazil, nebo snad popřemýšlel nad tím, kam tahle noc nakonec dospěje, nahnul se přes nejstaršího Uchihu k nočnímu stolku, na kterém stála malá sklenička s vodou, kam většinou házel nedopalky jak od cigaret nebo jointů. Hodil do ní nedopalek, který mírně zasyčel a vrátil se zpátky ke staršímu muži. Tentokrát na něj nalehnul téměř úplně a prsty zajel do hebkých a dlouhých, černých kadeří, které vzrušeně sevřel v pěst. Z vlastního popudu se mu schválně zhoupnul v rozkroku a s potěšeným úsměvem zaznamenal jeho tvrdého ptáka pod svým zadkem.

Oba sebou však zděšeně trhli a zcela se zaseknuli v polibku, když se na dveře Narutova pokoje ozvalo prudké zabouchání. Byli do sebe tak zabraní a pohroužení, že neslyšeli hlasy a chechot z chodby, co se každý ušlý metr stupňovali.

,,Héj, Naruto! Spíš?!" zaslechli Deidarův hlas.

Blondýnek se s vytřeštěnýma očima zadíval do Madarový ztuhlé tváře, odtrhnul se od jeho rtů a narovnal se v jeho klíně. Děkoval Jashihnovi za to, že ho napadlo zamknout, když si sem tmavovláska pozval na skoro vánočního špeka.

,,Teď už ne! Co chceš?!" snažil se do svého hlasu dát co nejvíce prudérnosti z toho, že se zrovna probral, ale šlo to poměrně ztěžka, když ho do zadku tlačila ta impozantní tvrdost a sám už měl problém v kalhotách.

,,Pojď s náma stavět sněhuláka!"

,,Zbláznil ses! V tuhle dobu?! Dej mi pokoj, Deidaro!"

,,Ale no ták, Narutó! Nebuď na svýho brášku zlej!" protáhnul dlouhovlásek za dveřmi a zoufale na ně znovu zabouchal, ,,Pojď s náma! Prosím!"