Čtenářský cyklus: Kouzlo Vánoc [MadaNaru, ItaDei, KakaObi] ✓

Kapitola třetí

Zatímco spolu Kakashi a Obito nedokázali v následujících dnech vydržet v jedné místnosti, aniž by se nepoštěkali, nebo aniž by po místnosti nelétaly všechny možné kuchyňské spotřebiče, od mixéru po varnou konvici, v jiném městě asi sto kilometrů od Konohy, seděl v kancelářské židli postarší muž s tmavými, dlouhými vlasy a jako noc černýma očima, jimiž se pyšnil úplně stejně jako každý jiný člen z rozsáhlého klanu Uchihů, shrbený nad pracovním notebookem, začtený do e-mailové komunikace s jedním z obchodních partnerů, s nímž jejich rodinná firma řešila rozšíření působnosti na místním trhu. 

Zatímco mu diamantové hloubky barvy nejtemnější noci kmitaly po obrazovce, pravačkou si sáhl za krk, aby promnul ztuhlé svaly a unaveně si povzdechl. Zrakem rychle přejel do rohu monitoru, aby se podíval na čas a překvapeně nakrčil obočí, když zjistil, že už je půl osmé. Už zase dělal přesčas, aniž by si to uvědomil. S lehkým pobavením nad sebou zavrtěl hlavou, notebook zaklapnul a zvedl se k odchodu. Byl pátek večer a i přesto, že na něj v jeho bytě nikdo nečekal, si dokázal v tenhle den a hodinu představit mnohem lepší zábavu, než vysedávání v kanclu, zatímco si jeho starší bratr nejspíš balí kufry na hodně dlouhou dovolenou.

Zatímco Fugaku si každý prosinec válel šunky na Kanárech, Bahamách, nebo někde v Karibiku, on, nejmladší syn dávno zesnulého Tajimi Uchihy, Madara, měl v té době na starosti úplně všechno. Ne, že by na to neměl, ba naopak! I když byli všichni z jejich rodu velmi zkušení a ambiciózní, on na tom byl nejlépe ze všech. Jelikož měl ale Fugaku rodinu a Izuna byl bohužel už pár let pod drnem, většina prosincové práce pak zbyla na něj, jelikož neměl žádnou známost, nebo třeba děti. Ne, že by mu to vadilo, ale rozhodně měl představy o Vánocích a svátcích trochu jiné, než že bude makat od rána do večera. I kdyby si měl večer jen zajít zalovit do baru, tak by mu to úplně stačilo. Všechno lepší než tahle makačka...

Zrovna v okamžik, kdy se chystal se obléknout a vyrazit domů za svojí partnerkou v podobě sklenky skotské, se mu rozdrnčel telefon. Několikrát zamrkal, aby pořádně zaostřil na jméno na displeji a po chvilce mžourání jej konečně vzal do dlaní a letmým tahem špičky palce zvedl hovor.

Asi už bych si měl taky pořídit brýle, jsem slepej jak patrona, odfrkl si v duchu nad svým stářím, které jej každým rokem dohánělo stále rychleji a rychleji. Jistě, bylo mu sice teprve třiačtyřicet let, ale i to už mu přišlo jako moc vysoké číslo. O tom, že se to začínalo dost znatelně projevovat na jeho zdravotním stavu, raději ani nemluvě. Nakonec nad svými myšlenkami jen zavrtěl hlavou a začal se věnovat příchozímu telefonátu.

“Ano?” 

“Ahoj strejdo, tady Itachi.”

“Ahoj, děje se něco? Akorát jsem na cestě z práce,” zamručel trochu popuzeně. Každého jiného člověka by na místě vyflákl, že ho prostě a jednoduše zdržuje, ale se svým dlouhovlasým synovcem měl docela dobré vztahy a neměl úplně zájem, posílat je do kopru jen kvůli vlastnímu obrovskému egu. a rozmrzelosti.

“Promiň, že ruším, ale s Deidarou jsme přemýšleli a napadlo nás, udělat společné Vánoce. Bylo by to u Obita a jelikož jsem tě dlouho neviděl, napadlo mě, tě pozvat.”

-
Madara se upřímně trochu nechápavě zarazil. Oddálil telefon od ucha, aby se ještě jednou mžouravě přesvědčil o tom, že ten kdo mu doopravdy volá je Itachi.

,,Hej, strejdo? Jsi tam?“ ozvalo se z mobilu.

Starší černovlásek si jej rychle přiložil zpátky k uchu a odkašlal si.

,,Jo, jsem tady. Cože jsi to říkal? Nejspíš jsem tě blbě slyšel.“

Možná by neměl nosit jenom brýle, ale i naslouchátko.

,,Chtěli bysme udělat tak nějak Vánoce v kruhu rodinným,“ začal znovu Itachi, ,,já, Deidara, jeho mladší brácha a Obito s Kakashim. Bylo by to u nich. A chtěli bysme pozvat i tebe, přece jenom už je to doba, co jsme se neviděli a vánoční svátky mi přijdou jako perfektní možnost se sejít.“

,,Nevím, jestli je to úplně nejlepší nápad, Itachi, mám tu docela dost práce, když je tvůj otec zase fuč,“ snažil se Madara mírně vymluvit.

Jistě, sice jeho představy o Vánocích byly skutečně jiné, než je trávit zahalený prací, ale přímo v kruhu rodinném si je taky nepředstavoval. Nehledě na to, že by tam musel koukat na dva cukrující a zamilované páry.

,,Nevymlouvej se, bude to bezva. Chtěli bychom se před Vánoci ještě sejít a všechno to probrat. Kdo sežene stromeček, ozdoby, světýlka a dekorace, kdo napeče cukroví a kdo připraví večeři… Vím, že máte ve firmě dost schopných lidí, kteří to tam zvládnou, když tam nebudeš ani ty,“ přemlouval ho Itachi vytrvale dál.

,,Fajn, promyslím to.“

***

- O několik dní později –

V menší, poklidné a vkusně zařízené restauraci seděli u stolu tři černovlasí muži a před sebou měl každý z nich své objednané pití. Prozatím se v tichosti měřili zkoumavými pohledy. Už se několik týdnů, možná měsíců neviděli, a tak nějak trochu pozapomněli, jak se mezi sebou bavit a navázat konverzaci.

,,No,“ odkašlal si nakonec nejmladší z nich, ,,měli jste dost času si promyslet, jestli s náma chcete strávit Vánoce nebo ne. Tak… Jak jste se rozhodli? Nám by to s Deidarou udělalo vážně radost.“

,,Mě je to jedno, nic proti tomu nemám,“ pokrčil rameny Obito, ,,ani Kakashi nic nenamítal, takže můj dům je vám k dispozici.“

,,Tvůj dům?“ chytil se toho ihned nejstarší, ,,Myslel jsem, že je to váš dům.“

,,Je napsanej na mě? Je. Takže je to můj dům,“ odfrkl si Obito s mávnutím ruky, čímž si vysloužil zvědavý pohled obou přísedících Uchihů.

,,Je mezi váma všechno v pohodě?“ zeptal se opatrně Itachi.

,,V naprostý,“ zamručel v odpověď.

Rozhodně se jim se svým trápením svěřovat nebude. Chtěl se prostě držet toho, že všechno vyjde na povrch až po těch pitomých Vánocích. Nechtěl je nikomu kazit, obzvlášť Itachimu. Věděl, že je má rád a že hodně dbal na to, aby se v tenhle čas rodina ani nejbližší nehádali a všechno probíhalo v míru, lásce a pohodě. Naopak u Madary věděl, že by si do něj akorát škodolibě rejpal, což by nejspíš neskončilo moc dobře.

,,Fajn,“ přikývnul nejmladší a pokýval hlavou, i když jeho pohled jasně říkal, že s jeho odpovědí není úplně spokojený, ,,s Deidarou jsme se bavili, že by bylo asi nejlepší přijet aspoň den před Štědrým dnem, abychom všechno stihli nachystat. Ozdobit stromeček, nachystat salát, aby se uležel a tak.“

,,Jo, klidně, jak říkám, nemáme s tím problém. My aspoň poklidíme a nachystáme pro vás pokoje. Říkal si, že přijede s Deidarou ještě jeho mladší brácha, že?“ zajímal se Obito.

Tmavovlásek znovu pokýval hlavou.

,,Není to žádný malý děcko, že ne? Nebudu si hrát na hodnýho strejdu,“ vmísil se do toho okamžitě Madara.

,,Neboj se, je plnoletej,“ protočil se smíchem dlouhovlásek s culíkem hlavou, ,,mimoto, Deidara s Narutem dovezou kopu cukroví, takže není potřeba dělat další.“

,,To jsem rád, pečení nesnáším,“ odfrkl si Obito.

,,Taky ti nikdy nešlo, vždycky si všechno spálil,“ ušklíbnul se Madara.

,,Sklapni, to tvoje se taky nedalo žrát.“
,,Taky to nebylo cukroví, ale sušenky s trávou. To nemáš žrát, ale v klidu si to vychutnávat,“ usadil ho s posměchem vepsaným ve tváři.

,,To mi do baráku tahat nebudeš.“

Nejstarší protočil očima.

,,Ty seš taky upejpavka, bože. Ani bych se nedivil, kdybyste se s Kakashim pohádali, protože bys mu už lezl těma svejma rozkazama a příkazama na nervy.“

Obito přimhouřil varovně černé oči.

,,Pohybuješ se na velmi tenkým ledě,“ procedil mezi zuby.