Na světě jsou dva typy lidí. Ti co milují až přílíš a ti co tak nějak proplouvají. Jde o to jak moc milujeme, nebo jací jsme? Emoce, empatie.
Říkate si proč zrovna vy jste se museli takto narodit. Cítit až příliš, k čemu je to dobré. Každé slovo vás raní, ale na drouhou stranu jste strašně silní. Musíte. Život vás to naučil, neustále vám dává lekce.
Tak snadno se zamilováváte a a tak snadno se odmilujete. Cítím se jako rozbitá. Jako vadný kus, který neprošel zkouškou. Jak ztracená sama ve vesmíru, jen se svoji hlavou. A to je ten největší problém, moje hlava. Přemýšlíte nad vším. Ikdyž je to zbytečné, ale hlasy ve vaši hlavě vám nedají prostě spát. Pořád jen našeptávájí. Představte si vypnout emoce, nic necítit, aspoň jen nachvílí, nechat ty hlasy utichnout. Být jen vy, sami sebou. Někdy si říkám, jestli ta moje empatie je vůbec k něčemu. Pořád se jen trápím, cítím emoce ostatních. Tak jak pak můžu být štastná. Věřit každému, kdo jen na vás hezky promluví. Musíte si zvykout, že jste jen vy a vaše hlava. Ostatně, na nikoho jiného se nemůžete spolehnout, to už mě život naučil. Všichni zklamou. Žádní přátelé, osoba, které prostě můžete říct vše, jste jen vy sami. Každý vás jednou zradí, řekne něco co vás raní a to pak jde už těžko spravit.
Empatie je dobrá vlastnost, ale jen do určité míry. Ne pokud jste empatie vy sama. To už nežijete jen vy a vaše problémy. Jsou to oni a vy.
