Poslední přání [ZAKLÍNAČ FF]

1. Zaklínač

Odkryla jsem plátno ze stolu, které zakrývalo část mrtvého těla baziliška. Do pravé ruky jsem popadla malý nožík. Lépe jsem ho uchopila za rukojeť. Decentně jsem se nahla, abych při plamenech svíček lépe viděla. Pomalu jsem ostřím čepele zajela pod kůži baziliščí hnáty. Kousek po kousku jsem ji odřezávala a házela ji do předem připravené nádoby. Měla jsem už pár kousků. Popadla jsem baziliščí zuby a zbytek krve v lahvičkách. Vymáchala jsem je v destilátu, abych oddělila jed a obranné látky, který se bude hodit na jiné elixíry. Měla jsem hotovo. Odložila jsem svůj pracovní nástroj na vedlejší stolek k ostatním.
Uvědomila jsem si, že mě celou dobu někdo pozoroval. Uslyšela jsem kroky. Zvedla jsem pohled na osobu, která ke mně pomalu přistupovala. Popadla jsem kus hadru, utřela si ruce a opřela se o kraj mohutného dřevěného stolu. Podívala jsem se na postaršího muže s bledě bílými vlasy. ,,Vesemire."

,,Arillien." usmál se. Přešel opět blíže. ,,Na čem pracuješ?"

,,Odděluji baziliščí kůži a krev." usmála jsem se. ,,Na lektvary."

,,Chtěl jsem si s tebou promluvit." přiznal. ,,Než odjedeš."

,,O čem?"

,,Víš, proč jsi tady jako malá skončila?"

,,Díky zákonu překvapení." odpověděla jsem. ,,Hodněkrát si mi ten příběh vyprávěl."

,,Jsi jediná dívka, kterou jsem kdy vycvičil." zamumlal. ,,Ženu jsem ještě neučil."

,,Kdybych měla emoce, tak se snad i rozbulím." protočila jsem své fialové duhovky. Ano, fialové. Vlastně si ani nepamatuju, jakou barvu očí jsem měla původně. Prěd mutací.

,,Pořád tě to vytáčí?" zeptal se. ,,Kdybych si tě tenkrát nevzal s sebou, umřela by jsi."

,,Takže ti mám děkovat..." pomalu jsem přikývla. ,,...,Za co?"

,,Za to, že jsem ti zachránil život."

,,K čemu je mi kurva život bez emocí?" rozzhněvaně jsem dlaní praštila o desku stolu. ,,Každá dívka touží po lásce, Vesemire."

,,Byla jsi předurčená k tomu, stát se jedním z nás." přiznal. ,,K tomu láska nepatří."

Nastala dlouhá odmlka.

,,Když budu potřebovat, můžu se na zimu vrátit?" zeptala jsem se. ,,Sem do Kaer Morhen?"

,,Pokud přežiješ." sykl. ,,Ale ty přežiješ."

,,Protože jsem prošla tvým zkurveným výcvikem." i s ironií v hlase jsem se stále dokázala usmát. ,,Přežiju. Jelikož mám stříbrný a železný meč, a tělo pokryté stovkami zasraných jizev."

,,Nikdo odsud nikdy neodešel bez šrámů." odpověděl. ,,Jizvy nás dělají tím, čím jsme."

,,A kým jsme?" otázala jsem se. ,,Po vesnicích se povídá, že unašíme malé děti a krmíme je čarodějnými bylinkami. Ty, které to přežijí se sami stávají těmi kým jsme - mágy s nelidskými schopnostmi. Cvičí se v zabíjení, ztrácejí všechny lidské city a zvyky. Stávají se monstry zabíjejícími jiná monstra. Všichni se domnívají, že je nejvyšší čas, aby někdo začal lovit nás protože netvorů je stále míň a nás víc." podívala jsem se na svého učitele. ,,Takže se tě ptám Vesemire; Kdo jsem já?"

Udělal ty dva kroky, které nás od sebe dělily. Rukami se dotkl mého krku. Z pod mé tuniky mi na dekolt vytáhl těžký, kulatý, stříbrný přívěšek s vlčí hlavou. Po znaku přejel prstem a podíval se mi hluboce do očí. ,,Zaklínač."