Ashton stál na okraji střešní terasy v Tokiu a shlížel na dveře v uličce pod sebou. Byly stejně nezajímavé jako všechny dveře v dohledu, ale on věděl, co jsou zač.
Roztáhl široká křídla, viditelná pouze v jeho stínu, a slétl k nim. Přistál ve spršce jisker. Potom udělal věc, kvůli níž sem přiletěl.
Natáhl paži a dlaň naplocho přitiskl ke dveřím. Následovala matná záře a pach spáleniny, a když dlaň odtáhl, do dřeva zůstal vypálený její otisk.
To bylo prozatím všechno.
Otočil se a odešel a chodci se tiskli k okolním zdem, aby ho nechali projít.
Samozřejmě že ho neviděli v jeho pravé podobě. Jeho planoucí křídla byla díky kouzlu neviditelná a zřejmě by mohl splynout s lidmi, jenže tak úplně se to nedařilo. Lidé viděli urostlého mladíka, krásného- po pravdě, ta krása vyrážela dech, protože něco takového lze potkat jen zázrakem- jenž kráčel s elegancí dravce a nevěnoval ostatním o nic větší pozornost než sochám v zahradě zasvěcené bohům. Po boku mu visel meč, rukávy měl vyhrnuté. Ruce měl zvláštní, protkané bílými jizvami a černým inkoustem tetování- jednoduchými, stále se opakujícími černými čarami.
Hnědé vlasy mu spadaly do čela. Jeho pokožka byla průsvitná jako led.
Navzdory své kráse působil zlověstně. Bylo těžké představit si ho s úsměvem- Ashton se skutečně neusmál už mnoho let a ani si neuměl představit, že by to ještě někdy udělal.
Ale to všechno byly jen prchavé dojmy. Lidi nejvíc fascinovali jeho oči, a právě kvůli nim zůstali tak ohromeně stát, dokud je neminul.
Oči měl jako tygr, a stejně jako tygři byly zarámované černí- černými řasami. Oči byli čiré a zářivé, okouzlující a až krutě krásné, ale něco s nimi nebylo v pořádku, něco jim chybělo. Možná ta podivná vřelost, shovívavost kterou lidé nazývají lidskostí, aniž by to mysleli ironicky.
Když pak zabočil za roh, přímo před ním se ocitla stařenka, na niž dopadla celá síla jeho pohledu. Vyjekla zděšením.
V očích mu planul živý oheň. Rázem si byla jistá, že od něj začala celá hořet.
Znovu vykřikla a klopýtla a muž ji pohotově zachytil. Ucítila žár, a když ji míjel, otřel se o ni neviditelnými křídly. Zasršely z nich jiskry a stařenka bez dechu třeštila oči na chodce, zkamenělá děsem z jeho vzdalující se postavy. Zřetelně viděla, jak se roztáhla jeho stínová křídla, a pak, v horkém závanu, jenž jí srazil šátek z hlavy, byl pryč.
V několika vteřinách se už Ashton vznášel nad zemí a v řídkém vzduchu ani nevnímal štiplavost krupiček ledu. Setřásl kouzlo a jeho křídla teď připomínala ohnivé plachty zametající černou klenbu nebe. Bleskově mířil k dalšímu lidskému velkoměstu, aby tam vyhledal další dveře s trpkou pachutí ďáblova kouzla, a po nich ještě další a další, dokud se na všech nebude černat otisk jeho dlaně.
A jakmile všechna dveře ponesou znamení, bude to začátek konce. A začne ohněm.
