Opět zaútočil, a i když byl Niall rychlý, z dosahu meče tentokrát nedokázal uniknout zcela, takže rána namířená na jeho hrdlo mu škrtla o lopatku. Bolest necítil- ta se dostaví později, pokud Niall nebude tou dobou už mrtví- jen rozlévající se teplo, o kterém věděl, že je krev. Další výpad, který odrazil kusem latě, jež se rozštípla jako tříska na podpal. Niallovi zůstal v ruce jen úlomek starého dřeva, na délku sotva jako dýky, trapná náhražka zbraně.
Seraf byl jako mrtvá tvář. Či spíš, živá tvář mrtvé duše.
Nialla při tom pohledu drtila nepopsatelná hrůza.
Anděl ho zahnal do kouta a oběma bylo jasné, že Niall mu neunikne. Výkřiky úžasu a strachu znějící uličkou a z oken nad nimi vnímal Niall jen povrchově, protože se soustředil zcela na anděla. A vůbec, co to vlastně znamená, anděl? Jak to Izil řekl? Serafové jsou tady!
To slovo mu nebylo neznámé. Serafové byli něco jako vyšší řád andělů, aspoň podle křesťanské mytologie, kterou Krangstone z hloubi duše pohrdal. „Lidé během věků tu a tam něco zahlédli," vysvětloval. „A k těm útržkům výjevů si sami spoustu připsali. Všechno to jsou vymyšlené pohádky a jen místy se objeví kousek pravdy."
„Tak co je pravda?" vyzvídal tehdy Niall.
„Když to můžeš zabít nebo když to může zabít, tak je to pravda."
Podle téhle definice byl anděl reálný ažaž.
Opět zvedl meč a Niall si přitom všiml černě vytetovaných šrafů, jež se mu táhly napříč přes prsty- na zlomek vteřiny mu připadali povědomé, ale hned zase ne.
Zůstal bezmocně civět na svého vraha a v duchu se ptal ohromeně proč. Nemohl uvěřit, že tohle je poslední okamžik jeho života. Naklonil hlavu ke straně a zoufale pátral v jeho rysech po sebemenším náznaku...duše... a nakonec ji objevil.
Váhal. Maska mu sklouzla na pouhý zlomek vteřiny, ale Niall přesto zahlédl hluboce dojemný povrch, vlnu emocí, jež zjemnila jeho strnulé a až směšně souměrné rysy. Zaťaté čelisti se uvolnily, rty pootevřely, čelo se na okamžik svraščilo.
Ve stejném okamžiku si Niall uvědomil bouřlivý tep krve v pěstích, které instinktivně zaťal již po prvním pohledu na anděla. Nepřestával pulzovat, potlačená energie a náhlý výboj jistoty z Niallových tetování. A pak instinktivně zvedl ruce, ne poraženecky, ale s dlaněmi směle obrácenýma vpřed těma jeho vytetovanýma očima, které tam měl celý život, i když se nikdy nedozvěděl, k čemu jsou dobré.
A hned nato se něco stalo.
Bylo to jako výbuch. Anděl vytřeštil oči v poznání jen okamžik předtím, než ho zničující síla odhodila na stěnu vzdálenou nejméně šest metrů. Zhroutil se k zemi, s pomuchlanými křídly, meč s rachotem odlétl na dláždění. Niall se chvatně vyškrábal na nohy.
Anděl se nehýbal.
