Niallovi se většinou dařilo držet oba své životy v rovnováze. V jednom z nich byl devatenáctiletý student výtvarného umění a žil na okraji Paříže, v druhém dělal poskoka nelidskému netvorovi Krangstoneovi, jenž tvořil celou jeho rodinu. Přesvědčil se, že týden je dost dlouhý na to, aby zvládal oba. A i když to hladce neklaplo pokaždé, převážně to šlo.
Tenhle týden se mu to však nedařilo.
♦♦♦
Ashton ho viděl vycházet. Zrovna mířil ke dveřím. Zbývalo mu k nim jenom pár kroků, když se rozlétly a vypustily sžíravý pocit magična, jenž ho přiměl zatnout zuby. Z portálu vyšel chlapec s vlasy barvy paví modře, které byly jen těžko přirozené. Niall si ho nevšiml, míjel ho v hlubokém zamyšlení.
Anděl mlčky stál a díval se za ním, až ho i s těmi rozcuchanými modrými vlasy pohltil ohyb uličky. Pak se otřásl, obrátil se zpět k portálu dveří, a přitiskl k nim dlaň. Sykot pálící se hmoty, dlaň se utopila v dýmu a bylo hotovo.
Pak se chystal vzlétnout vzhůru k jarní obloze, ale uběhla vteřina, druhá a on stále stál nohama na zemi, zahleděný do uličky, v níž zmizel chlapec.
A náhle, aniž by přemýšlel, pustil se v jeho stopách.
Jak je možné, dumal v duchu, když ve světle lampy před sebou zahlédl mihotání jeho vlasů, že se takový chlapec zapletl s někým, jako je Krangstone? Viděl ho přeci vycházet z jeho dveřích. Ale tento zářící kluk, pružný a svěží k tomu netvorovi vůbec neseděl. Ačkoli tímhle Ashtona nezaujal. Popravdě neví, čím ho zaujal. Nedokáže si to vysvětlit. Skoro jako-by ho kupředu vábil šeptající hlas.
Ashton chlapce pozoroval nehnutě jako ostříž. Ještě před pár dny lidé pro něho byli jen o málo víc než legendou a teď byl uprostřed jejich světa. Měl pocit, že vstoupil na stránky knihy- knihy oživlé barvami a vůněmi, špínou i chaosem; a tím vším procházel modrovlasý chlapec jako elf pohádkou. Světlo na něj dopadalo jinak než na ostatní lidi, vzduch se kolem něj zhušťoval jak zatajený dech. Jako by celý tenhle svět byl příběhem o něm.
Kdo je to?
Netušil, ale instinkt v něm hlasitě zpíval, že ať už je to kdokoliv, nepatří mezi Krangstoneovy morbidní poskoky. Byl si jistý, že s nimi nemá pranic společného.
Aniž by z chlapce odtrhl zrak, dál ho sledoval, zatímco kličkoval ulicemi.
Najednou na náměstí vypukla vřava. Všichni se obraceli směrem k Ashtonovi. Ten si uvědomil, že je středem pozornosti, a přejel dav spalujícím pohledem. Řada lidí ucouvla a mumlala modlitby. A náhle Ashton spatřil modrovlasého chlapce, stojícího asi dvacet metrů dál. Byla to klidná, zářivá postava uprostřed hlučného davu.
A chlapec mu pohled oplácel.
