Niall se obrátil a sprintoval pryč. Ať se stalo cokoli, důsledkem bylo ticho, jež se mu drželo v patách. Slyšel pouze vlastní dech. Bleskově zahnul za roh a přitom se smekl, jak se snažil zamezit srážce s koněm. Portál už měl na dohled, nenápadné dveře v řadě dalších nenápadných dveří. Ale cosi se na nich změnilo. Teď se tam černal otisk velké dlaně, vypálený do dřeva.
Niall se na ně vrhl a zabušil na ně pěsti tak zběsile, jak si to ještě u žádného portálu nedovolil. „Krangstone!" vřískal. „Otevři!"
Ohlédl se přes rameno. Na ulici vládla vřava, míhaly se paže, lidé ječeli. Po andělovi ani vidu. Zabil ho? Ne. Ta exploze energie ho ochromila, ale mrtvý nebyl. Věděl, že se zase objeví.
Niall nepřestával bušit do dveří. „Krangstone, prosím!" Kolikrát to trvalo celé dlouhé minuty, někdy i hodiny než se dveře otevřely. Někdy měl dokonce strach, že se neotevřou už nikdy.
„Krangstone! Vždyť mě zabije! Krangstone! Pusť mě tam!"
Proč to trvá tak dlouho? Vteřiny vyseli ve vzduchu jako korálky přání navlečené na náramku který si hověl na jeho ruce, a jedna po druhé mizely. Dveře rachotily, jak se je někdo snažil otevřít. Že by konečně Krangstone? Záda mu náhle ovanul poryv žáru. Tentokrát nezaváhal, ale prudce se otočil, zády se vší silou přirazil ke dveřím, aby je udržel zavřené, a opět zvedl ruce dlaněmi dopředu, jakoby chtěl, aby se vytetované oči na dlaních podívaly. Výbuch se neozval, jen zapraskání energie, při němž se mu vlasy postavily na hlavě.
Anděl kráčel přímé k němu s hlavou sklopenou, takže se na Nialla díval jen výřezem zpod víček planoucích očí. Už nekráčel plavně, ale jako by se dral proti větru. Neznámá síla v Niallově tetování, jež s ním mrštila o zeď, ho zbrzdila, ale nezastavila. Spuštěné ruce měl zaťaté a v obličeji zuřivý výraz, jenž prozrazoval bolest.
Zastavil se několik kroků před Niallem a podíval se na něj, skutečně se na něj podíval, a oči už neměl mrtvé. Klouzal mu jimi po obličeji a šíji, pohledem se zastavil u symbolu očí na dlaních, a opět se vrátil k jeho tváři. Sem a tam, jako by mu cosi nedávalo smysl.
„Kdo jsi?" zeptal se, a Niall mu málem nerozuměl i když použil jazyk stromélerů (do nich se řadí například Krangstone) na jeho jazyku zněl velmi něžně.
Kdo je Niall „Copak si tohle většinou nezjistíš ještě předtím, než se pokusíš druhého zabít?"
Tlak na dveře za jeho zády opět zesílil. Pokud to nebyl Krangstone, Niall neměl šanci.
Anděl se připlížil o další krok a Niall uhnul stranou, takže se dveře rozletěly.
Niall se otočil a vrhl se do portálu a dveře za sebou bleskurychle zabouchl. Ashton skočil za ním a rozrazil prudce dveře, za nimiž se však ocitl tváří v tvář vřeštící babizně, jež ale v další vteřině zesinala hrůzou a pustila mu koště rovnou pod nohy.
Chlapec mezitím zmizel.
Chvíli zůstal stát, nevnímal šílenství na ulici. Hlavou mu vířila změť myšlenek. Ten chlapec bude Krangstona varovat. Měl ho zastavit, mohl ho snadno zabít. Místo toho útočil tak pomalu, že mu dopřál čas vyklouznout, uskočit do bezpečí. Proč to udělal?
Bylo to prosté. Chtěl se na něj dívat.
Hlupák.
A co tedy viděl, či co si myslel, že uvidí? Záblesk z minulosti, která se už nikdy nevrátí- přízrak chlapce, který ho kdysi dávno učil slitování. Domníval se, že v něm vyhasla poslední jiskřička milosrdenství, ale zabít toho chlapce stejně nedokázal.
