Bez dechu || FNaF ✓

20.kapitola - Pojistky

Rány ustaly asi po půl minutě, mně ale i poté v hlavě hrála děsivá kovová ozvěna. I při sebeslabším zvuku jsem s sebou divoce trhla a nervózně se na dveře dívala.
Na počítači se ukazovalo, jak moc jsou zatěžené systémy. Proto jsme se shodli, že dveře budeme muset otevřít, protože kdybychom zavřeli i druhé a pak nějaké přepážky ve ventilaci, záložní pohon by to neutáhl.
Když jsem dveře bez dechu otevírala, na vteřinku jsem si pomyslela, že Bunny za nimi stále stojí, stojí a vyčkává. Ale chodba byla prázdná a temná, pouze pár slabých mihotavých žároveček na stropě slabě blikalo a u toho hučelo, jako by pomalu skomíraly.
Sedla jsem si a podívala se do Service roomu, jestli Chik nenapadla nějaká blbost. I tak mě ale překvapilo, když jsem si všimla slabého žáru jejích očí na druhém konci místnosti, tam, kde být rozhodně neměla. V šeru toho nešlo moc poznat, ale po chvíli pozorování jsem si uvědomila, co vidím.
Chik se snažila otevřít dveře do sklepa.
,,Yuki, mně se to nelíbí," zaskuhrala jsem tiše a rukou mávla na monitor. ,,Ona se snaží dostat do sklepa."
,,Je tam snad něco, co by nám mělo vadit? Lepší než kdyby se snažila dostat ze Servicu do haly."
Otevřela jsem pusu, že mu řeknu o tom, že dveře na chodbu jsou vyražené a tím pádem se nedaly ani pořádně zamknout a Chik tedy nebude dělat vůbec žádné problémy se dostat ven, ale nakonec jsem nic neřekla. Protože jsem věděla, že Yukiho by to akorát vyděsilo a jak řekl, lepší dokud se snaží dostat do sklepa a ne ven.
Až na to, že ve sklepě to taky není dvakrát dobré.
,,Ve sklepě jsem byla s Leosem, z nějakého důvodu jsem se tam chtěla podívat. Já... něco tam bylo v rohu dole, něco, co vypadalo jako..." Jako sešité z kůže. Od toho materiálu se neodráželo světlo a nelesklo se, ba naopak. Bylo to podivně matné a při světle se neobjevil jediný záblesk.
,,Nooo..." protáhla jsem a přemýšlela, jak to doříct, aby to znělo rozumně. ,,Vypadalo to jako hromádka kůže, ale nebylo to oblečení nebo tak. Stavbou to trochu připomínalo animatronika."
,,Kožený animatronik. Paráda." Yuki uznale pokýval hlavou, i když mi bylo víc než jasné, že to myslí ironicky.
Pak nás přerušila tichá rána, ozývající se ze Servic roomu. Kamery, jež zde byly nainstalované v sobě měly zabudovaný i slabý mikrofon. Kdyby se ten zvuk neozval, asi bych Chik nevěnovala v příštích vteřinách přílišnou pozornost, ale teď jsem se na ni znovu zaměřila.
Dveře do sklepa byly otevřené dokořán a Chik se od nich zrovna odvracela. Věnovala nám jeden letmý pohled, a já věděla, že kdyby ten animatronik ovládal mimiky ve tváři, radostně by se na nás šklebil.
Pak se Chik vydala ke dveřím do Service roomu. A v příští vteřině vyrazila dveře na chodbu. Rána teď byla o mnoho silnější a zaslechli jsme ji i z kanceláře.
Yuki hlasitě zaklel. ,,Doprdele, to je zlé."
,,To je víc než zlý," opáčila jsem a posvítila do chodby vedle mě. V dálce se zaleskly žluté oči, jednou mrkly a pak se začaly přibližovat. Freddie.
,,To je přímo katastrofické."
Vystartovala jsem ke dveřím a zabouchla je. Poté jsem posvítila i do druhé chodby a naskočila mi husí kůže, když jsem tam spatřila Poxe. Už už stál ve dveřích a natahoval po nás ruku, když Yuki dveře prudce zabouchl.
Uskočila jsem, vyděsilo mě, jak hladce kovové pláty projely Poxyho nataženou paží. Zatímco se z druhé strany ozýval kovový křik naštvaného robota, nám tady zůstalo Poxyho předloktí.
Měla jsem toho tak akorát dost, potřebovala jsem odtud vypadnout. Práce nepráce, pan Afton mi může klidně nabídnout milion, ale já tady nezůstanu už ani jednu jedinou noc.
,,Jak je na tom ventilace?" vymáčkla jsem ze sebe přiškrceně, najednou jsem měla nesmírné problémy mluvit, nadechnout se. Strach mi svíral plíce jako obrovská železná pěst, pomalu mě drtil.
,,Ve ventilaci je Cupy," opáčil Yuki, ale když se podíval na další kameru, zbledl tak moc, až vypadal téměř průhledně. Blíž než Cupy k nám totiž byl Bunny. Ten obrovský plechový králík se opravdu dokázal narvat do ventilace. Pane Bože.
Bunny byl už téměř nad námi a dělila ho od nás jen jedna zarážka, kterou Yuki na poslední chvíli zabouchl.
Do zavřených dveří stále bušili animatronici a ve ventilaci se ozýval šramot. Měla jsem co dělat, abych neomdlela, bylo to šílené.
Ti animatronici šli po nás, fakt po nás šli.
Ukazatel na počítači hlásal, že musíme něco okamžitě otevřít, nebo vyhodíme pojistky. Jenomže to my nemohli, animatronici byli doslova všude. Ti živí roboti, o kterých jsem pochybovala, heh. Jak rychle mě dokázali přesvědčit o opaku.
Přerušil mě podivný zvuk, nedokázala jsem odhadnout, co to bylo. A v další vteřině zhasly světla a dveře se plynule otevřely.
Krve by se ve mně nedořezali. Skočila jsem k Yukimu, poslepu jsem nahmatala jeho ledovou ruku. Zděšeně jsem ji zmáčkla, stisk mi opětoval. Třásl se, celý se třásl.
V obou dveřích zářily oči. Pox moc dlouho neotálel, vystartoval po nás. Neviděla jsem, co přesně dělá, a proto, když mě trefil do břicha jsem Yukiho pustila a s nadáváním klopýtla, šíleně to bolelo. Cítila jsem, že mi vlhne tílko v místě úderu.
Yukiho jsem ztratila z dosahu a proto, když jsem zaslechla výkřik a tupou ránu jsem se vyděsila. Tak strašně moc jsem se snad ještě nikdy v životě nebála. Tohle, tohle je něco úplně jiného než například pavouci ve tmě. Tohle je tisíckrát horší než pavouci.
,,Yuki? Yuki! YUKI!" Neodpovídal mi, bylo tu pouze ticho.
A to taky ne na dlouho.
Kdosi po mně vystartoval a já si podle očí uvědomila, že se jedná o Freddieho.
V tu chvíli jsem prostě nevěděla, co mám udělat, stála jsem tam jak solný sloup.
Freddie mě popadl za ruku a sevřel ji v tak ohromném stisku, až jsem měla pocit, že mi zlomil zápěstí. Snažila jsem se mu vytrhnout, ale to jediné, čeho jsem docílila bylo to, že mi cosi zapraskalo v ruce a tělem mi projel osten bolesti.
Animatronici nejsou lidé. Když je praštíte, nepustí vás, neuhodí vás zpátky.
Nebudou dělat vůbec nic.
Volnou pěstí jsem se trefila Freddiemu do obličeje a jemu se otevřely obličejové pláty, takže vypadal ještě děsivěji než předtím. Odřené klouby mě bolely, ze zápěstí mi vystřelovala další a další bolest a břicho mě pálilo.
Úplně nevím, co se dělo potom. Cosi mě praštilo do obličeje tak silně, až jsem hlavou naletěla do zdi vedle mě. Cosi prasklo, ale co, to jsem nevěděla. Pak už jsem nevnímala.