Bez dechu || FNaF ✓

7.kapitola - Service room

Dotáhla jsem si Freddieho doprostřed pódia pod světla, abych na něj dobře viděla, a pak si od Yukiho půjčila přinesený metr a papíry. Chvíli jsem měřila, jak je jeho noha široká a kolik tak budu potřebovat plechu v případě, že tam žádné náhradní díly nebudou a já budu muset něco sama vytvořit. Opravdu jsem nechtěla přinést nebo vyrobit něco o pár centimetrů menšího.
Yuki se zabral do práce s Bunnym a tiše si u toho pohvizdoval, zdál se uvolněný a klidný. Ať už říkal cokoliv, určitě ho nemohlo doopravdy mrzet, že se animatronici v noci nepochybovali.
Vzala jsem pokreslený papír, na který jsem načmárala vzhled Freddieho nohy s rozměry, a vydala se do Servicu.
Předtím jsem tam nebyla, neměla jsem na to čas. Ale místnost se mi podařilo docela brzy najít.
Dveře byly zamčené, ale vedle na háčku visel mohutný ocelový klíč. Opatrně jsem ho vzala do ruky, na prstech mi ulpěla rez. Zdá se, že tahle místnost je docela stará.
Vsunula jsem klíč do zámku a otočila jím, šlo to těžce. Pak jsem se zapřela do dveří, zafuněla a otevřela je. Pokud to takhle půjde i s jinými dveřmi, budu mít pěknou kondičku. To je plus
V Servicu byla strašná tma. Hmátla jsem na stěnu vedle sebe, předpokládala jsem, že tam bude vypínač. Nic jsem ale necítila, tak jsem vešla dovnitř a rukou se přidržovala zdi. Až po pár krocích jsem nahmatala vypínač a stiskla ho. Zářivka párkrát blikla a pak se rozsvítila studeným bílým světlem. Konečně jsem si to tu mohla pořádně prohlédnout, pomocí kamery jsem tady toho dvakrát moc neviděla.
Byla to čtvercová místnost se spousty policemi a krabicemi napěchovanými nářadím či náhradními díly. Uprostřed byl stůl, bylo na něm pár plánů a kolečka, nýty a kovové odřezky. Ať už tady byl předtím kdokoliv, rozhodně tu po sobě neuklidil.
Když jsem se rozhlédla kolem, všimla jsem si dalších dveří, vsazených do rohu. Byly staré a zrezivělé, s matným nápisem sklep. Klika vypadala, jako by tu byla bezmála půl století.
Od sklepa jsem se odvrátila a přešla k jedné krabici, na které bylo napsáno FF. Hádala jsem, že je to zkratka pro Funtime Freddieho, tak jsem odložila na stůl plánek, co jsem si přinesla, ze stolu popadla zalamovací nožík a rozřízla izolepu, která u sebe držela víko krabice. Obal jinak vypadal neporušeně, jsem snad první, co se tu v tom hrabe? Vlastně ani nevím, jak dlouho tady ta restaurace stojí. O tomhle místě vůbec nic nevím.
Uvnitř byly kovové pláty, náhradní oči a knoflíky, mašle a motýlky... Hromada věcí. Tak jsem si k tomu klekla a začala se v náhradních dílech přehrabovat.
Právě když jsem ven konečně vyházela všechny doplňky na obličej, přičemž jsem si jedno oko vzala, začala jsem mít pocit, že za mnou kdosi stojí. Zanechala jsem práce a ohlédla se, ale nikdo za mnou nebyl. Jak by taky mohl, já a Yuki jsme jediní, kdo zde je.
Ale když jsem se sklonila a opět se dala do práce, nepříjemný pocit nezmizel. Na duchy samozřejmě nevěřím, jak bych mohla, ale tohle se mi nelíbilo. Téměř mi připadalo, jako by na mě někdo nepokrytě zíral.
Pak se ozvaly kroky. Naježila jsem se. A v tu chvíli mi cosi přistálo na rameni.
Ucukla jsem s sebou, vyskočila na nohy a ohlédla se za sebe. Ve dveřích naproti stolu stál Yuki, co mě překvapeně pozoroval. Oddechla jsem si, byť mi to úplně nedávalo smysl.
,,Musíš mě tak děsit?"
,,Šel jsem normálně. Čeho ses tak strašně lekla?" Koutky mu zacukaly do lehkého úsměvu.
Mávla jsem nad tím rukou, pokud mě chce děsit, ať si. Však já mu to oplatím.
,,Proč jsi sem vůbec přišel?" změnila jsem téma, sklonila se a vytáhla kus bílého kovu, jež představoval Freddieho nárt. Pak jsem vzala ještě náhradní ucho, měla jsem v plánu opravit ho celého. Ať ze mě má pan Afton radost.
,,Šel jsem se sem kouknout, přece jen, ještě jsem tu nebyl. Co je to támhle?"
Podívala jsem se na papír na stole a pak si přeměřila kov, jež jsem svírala v ruce. ,,Tam je sklep. Ale nedívala jsem se tam, ani tam nechci."
,,Pavouci?"
Tak nějak jsem pokrčila rameny. ,,To je jeden z důvodů. Možná ale když tam půjdeš taky..."
Yuki se zašklebil a zavrtěl hlavou. Pak přistoupil ke stolu a vzal do ruky bulvu se žlutou zornicí. ,,Uvidíme, možná později. Momentálně máme na práci lepší věci. Sedí to?" Otázka byla mířená na ocel v mé ruce.
,,Jo, mělo by to pasovat."
,,Super, tak pojď."
Zhasla jsem a vyšla ze Servicu, i když jsem se do něj pak naposledy podívala.
Něco mi říká, že to nebyl Yuki, kdo na mě sáhl.