Heartless king |changki|

XI.

~Pohled Kihyuna

Měl jsem chuť mu utéct, abych věděl, jak by na to reagoval, ale zase na druhou stranu jsem se chtěl přitulit k němu a už ho nepustit. Moje tělo však jednalo rychleji, takže než jsem se nadál, tak už jsem měl oblečení v ruce a běžel jsem. Schoval jsem se za strom a díval se, jak Changkyun naráží do stráže. Byl to opravdu vtipný pohled, obzvlášť, jak byl po tom zmatený. Ještě jsem se chvíli hihňal a pak jsem byl přitisknut na strom políben. Dobře, tohle jsem nečekal. Ručky jsem mu dal kolem krku a užíval si téhle úžasné chvíle. ,,Už se ale oblékni Kiki, ať neprochladneš. Já bych se o tebe sice moc rád postaral, ale budu radši, když budeš zdravý." dal mi pusu do vlasů a pomohl mi se obléknout.
Sám se poté oblékl a šli jsem pro jeho koně, kterého jsme tam nechtěně nechali. Doufal jsem, aby nás nikdo po cestě zpět neviděl. Pevně jsem se ho držel a díval se kolem. Bylo to hezké se jen tak projet na koni. Dali jsme Hyunkkieho do stáje a šli rovnou dovnitř, protože už začínala být pomalu zima. ,,Copak si dáš dobrého?"
Tohle byla pro mě opravdu těžká otázka, protože většinou jím jen zeleninu a tu si dokážu uvařit na několik způsobů. ,,Překvap mě." skousnul jsem si ret a nervózně se na něj podíval. Asi si nedokáže představit, jaké to je se probouzet s pocitem, kdy nevíš, jestli si za celý den vyděláš na nějaké jídlo. Ale to on nemůže vědět. Donesl mi něco, co ani nevím, co je, ale vypadá to moc dobře. Usmál jsem se a natáhl se k němu pro pusinku jako poděkování za to jídlo. Opatrně jsem se do toho pustil. Ne že bych tomu nevěřil, ale tak pro jistotu. Tak tohle bylo to nejlepší, co jsem kdy jedl. Bylo to ještě mnohem lepší, než to co mi vařila máma, když jsem byl malý. ,,To je výborný!" vykřikl jsem a on se zasmál.
Proč se tomu směje, on to tady může jíst každý den, já jsem vděčný za každé jídlo, které si koupím a nebo ho dostanu. Trochu smutně jsem se na to jídlo podíval, asi si nemyslel, že zrovna tohle mě může ranit. Ale já za to nemůžu, ne každý se prostě narodil do bohaté rodiny. ,,Nevařil jsem to sice já, ale jsem rád, že ti chutná." chytnul mě za ručku a já si vydechl.
Nemůžu mu odolat, nejde na něj být ani chvíli naštvaný nebo mrzutý. Propletl jsem si s ním prstíky a přitulil se k němu. ,,Jsem plný." pohladil jsem se po bříšku po tom, co jsem snědl tak půlku toho, co mi naložil. Nejsem zvyklý jíst nějak hodně. Díval se na mě tak zvláštně, nemůžu za to prostě. ,,Vážně už nemůžeš? Jsi si tím jistý?" nevypadal, nějak naštvaně naštěstí, jen trochu překvapeně.
,,Opravdu už nemůžu Kyunie, bylo toho moc, nejsem zvyklý jíst hodně. Však víš, ne vždy jsou na jídlo peníze, obzvlášť když bydlím sám a nemá mi kdo s tím pomáhat." řekl jsem posmutněle, já bych i klidně víc jedl, ale prostě to nejde, i když jsem teď měl možnost.