Dva světy a Rose

1.

Občas sama sobě říkám jak bych asi popsala svůj život, problém je v tom že ani netuším zda vůbec žiju. Stále se bojím až poznám tu svou novou "RODINKU", i v mé hlavě to říkám s naprostou nechutí. Je to rok co máma poznala Olivera, rok kdy se mi začal měnit život. Máma byla stále pryč, já ho ani nikdy neviděla...teda když nepočítám fotky co mi máma ukázala a když o něm hodiny mluvila, a ted se k němu stěhujeme, k němu a jeho synovy. Netuším zda se smát a nebo brečet. Jedeme v autě kam se vešel celý náš život, jedeme tisíce kilometrů aby byla má matka štastná... vlastně mě se ani nikdo nezeptal zda štastná jsem. Tahle cesta bude ještě dlouhá a špatný pocit v žaludku je stále větší. Koukám ven z okýnka a koukám jak mi můj život mizí v mlze a dešti. Celou cestu jsem s mamou nepromluvila, ví co si o tom myslím a to mi stačí.

Musím uznat že dům mají krásný a velký. To bude asi Oliver, je hezké jak na sebe s matkou koukají. Hned mu skočila kolem krku, to by ani nebyla ona když by tohle neudělala. Jak ehm.... "Ty musíš být Rose! Moc rád tě konečně poznávám" řekl hned jak si všiml jak na ně koukám. "Ano, já vás také" ehmmm, chce se mi zvracet z toho jak se snažím byt milá. "Mám radost že mám konečně celou rodinu pohromadě. Kde je Noah Olivere?" zeptala se matka. Tak Ethan se jmenuje můj nový bráška, jak sladce nechutné. Prosím at je toto jen špatný sen a já se probudím doma ve své posteli. Nevím zda někdy matce odpustím toto šílené stěhování. "Netuším kde je. On stále někde lítá, přeci jen má stále nějaký trénink, ale to přece již víš Mary." odpověděl otčím. Máma mě odvedla do mého nového pokoje, nebyl tak hrozný jak jsem si myslela. Měla jsem svou vlastní koupelnu, velkou postel a šatnu. Když jsem si začala vybalovat věci uslyšela jsem jak někdo přišel do domu. "Ahoj Mary, moc rád tě opět vidím" řekl někdo s opravdu pronikavým hlasem. "Ahoj Ethane! Jsem ráda že už jsi doma, zůstaneš na večeři?" zeptala se mama a bylo poznat že se opravdu nevidí poprvé. Mluvily spolu jako by se znaly už roky. " Dneska ne, mám již něco domluveného s klukama z týmu. Snad příště." řekl Ethan opravdu pronikavým hlasem. Sakra, slyším kroky. Opravdu nemam náladu ho dnes poznat, vlastně si myslím že ji nebudu mít nikdy. Snad se tady nezastaví, protože již nestihnu zavřít dveře od mého nového pokoje. Jsem otočená zády a ukládám si knihy do nočního stolky, když uslyším že se zastavil u dveří.... "Rose, nezkoušej se otočit!" Říkám sama sobě ve své hlavě. Určitě se na mě kouká, cítím jeho pohled na zádech. Konečně slyším kroky. Odešel tak jak přišel.