Lovena stínem

Část 3.

„Pojď, půjdeme někam, kde nás nebudou otravovat"

Šla za ním. Nedobrovolně, ale šla. Šli celkem dlouho, ale nakonec jí dovedl do nějaké, docela světlé uličky. Konečně si ho mohla líp prohlédnout. Byl vyšší než Elise, měl tak kolem 180 cm, vlasy měl černé jako uhel, které mu skoro padaly do očí a tak tmavě modré oči, jako měl on, ještě nikdy neviděla.

„Tak, chvilku jim bude trvat, než nás tady najdou," řekl jí.

„Vždyť jsi je zabil," namítla Elise.

„Ono není zrovna lehké je úplně zabít a rozhodně je nezabiješ jedním mávnutím. Oni se spíš jenom tak...rozptýlý."

To Elise moc nepomohlo. Cítila se, jako by jí někdo svázal všechny orgány do uzlu. Z toho kluka se cítila hodně nesvá, ale zároveň jí něco říkalo, že mu může celkem věřit. To ale rozhodně neměla v plánu. Polka a řekla: „Chtěl sis promluvit, tak ať už je to za náma."

„Přece už spolu mluvíme," usmál se šibalsky Eliot. Elise jenom tázavě zvedla obočí. „Správně," zamluvil to rychle. „Takže, jak dlouho tě provází tyhle noční můry?"

„Už od mala. Asi od 5-6 let, nevím přesně. Ale je to už hodně dlouho. Skoro si nepamatuju, že bych jiné sny kdy měla."

„To by všechno vysvětlovalo," zamumlal.

„Vysvětlovalo co?" nechápala. Chtěla odtamtud pryč. Vůbec se jí tam nelíbilo a ten Eliot jí taky přišel zvláštní. Chtěla se probrat a tohle hodit za hlavu.

„To máš teď jedno. Víš-,"

„Myslím, že tohle byl špatný nápad," vyhrkla.

„Co?"

„Tohle. Promluvit si. Navíc, to bylo už 5 minut i s cestou, takže bych už asi měla jít."

„Copak ty se nechceš dozvědět proč se ti zdají takové sny a sledujou tě pořád ty stíny?"

„Ani ne. Někdy je lepší něco nevědět. Tohle je jenom smyšlený rozhovor, neexistuješ. Jenom jsem si vymyslela, ani nevím proč, další postavu ve snu. Toť vše. Tečka. Konec. Měj se," řekla, otočila se a dala se do kroku.

„Když sis mě jenom vymyslela, tak proč si nevymyslíš celý sen? Bez stínů, nočních můr a mě?" zeptal se klidně.

Zastavila se a prudce se otočila. „Protože to nejde, jasný?" rozkřikla se. Začínal jí lézt na nervy. Všechno okolo jí lezlo na nervy. „Snažila jsem se, ale prostě to nejde."

„Nikdy si se sama sebe nebo někoho neptala, proč se ti to děje? Matky, kámošky, psychologa?"

„Jak víš, že chodím k psychologovi?"

„Odpověz," tlačil na ni.

„Ne" to nebyla úplně tak pravda. Ptala se snad každého, dokonce i na internetu. Hledala plno návodů jak se zbavit nebo aspoň dostatečně utlumit sny. Vyzkoušela hodně zůsobů, přes meditaci až po lapače snů. Nic nepomohlo.

„Nevěřím ti."

„A to jako proč?"

„Cuká ti koutek, hraješ si s prsty, pořád někam létáš očima...lžeš."

Podívala se na svoje prsty, jak jsou propletené. Ani jí to nedošlo.

„5 minut už určitě uběhlo, takže už půjdu, abych se probrala. Zítra píšeme dost důležitý test, takže..."

„Uběhly 3 minuty a 46 sekund...47...48...49"

„Ty to počítáš?"

„Zvyk. Ale...Sakra už jdou. Máš děsný sny."

„Díky," zabručela.

„Tak rychle. Poslouchej mě," řekl jí Eliot, ale Elise se už zaposlouchala do děsivých zvuků stínů, kteří jí našeptávaly ty nejhorší věci, které kdy udělala nebo se za ně obviňovala. Byli už jen pár metrů od nich, když jí Eliot zamával rukou před obličejem. „Pamatuj si, že oni si tě najdou, ať jsi kdekoliv! Jsi v..." a víc už neslyšela, protože jí polapily stíny a s velkým nádechem se probrala.

Doufám, že se líbilo. Hlasujte, komentujte, co mám zlepšit a jak se vám to líbí :)