Lovena stínem

Část 2.

„Měla sis je vzít. Takhle to už dál nejde a ty to víš!" rozkřikla se její máma. Elise se otočila na židli směrem k ní.

„Vydržela jsem to několik let, vydržím to několik dalších. Je to jen přestupnou pubertou," namítla zcela v klidu.

„Za 1) myslím, že to dalších pár let rozhodně nezvládneš. Podívej se jak tě to ničí! A za 2) Přestupnou pubertou to taky není a ty to víš" vzdychla. „Tyhle sny máš už od mala a rok co rok je to horší."

„Mami" řekla a přistoupila k ní. „Já to zvládnu, ano?"

Matka jí chytla za ruce a zeptala se: „Slibuješ?"

Elise přikývla. „Au" zaúpěla. Její máma se jí podívala na ruce a všimla si fialového zápěstí.

„Kdy se ti to proboha stalo?" zeptala se vyděšeně.

„Laslie usoudila, že včera kolem večera a noci. Asi jsem se jenom o něco praštila."

„A co ty sny?"

„Jsou to jenom sny...Nemůžou mi nijak ublížit. Pokud to sama nebudu chtít, protože se to děje jenom v mojí hlavě," říkala zpaměti odrhovačku, kterou jí nutil opakovat pořád a pořád dokola pan Joshn a pak si za to naúčtoval 50 £.

„V tom snu tě někdo držel za zápěstí?"

„Jo a docela to bolelo."

„Kdo tě za to zápěstí chytnul?" zeptala se naléhavě, zděšeně a svůj stisk ještě zesílila.

„Nějaký kluk nebo stín. Co já vím?" odpověděla a vykroutila se z jejího sevření.

„Slib mi, že si ty prášky dneska vezmeš."

„Mami..." zaúpěla.

„Jen dneska. Slib mi to, prosím," podívala se na ni prosebnýma očima, ve kterých viděla i velkou starost o ni. Bála se o ni, to Elise věděla, ale tohle bylo něco naprosto jiného.

„Vždyť je ani nemáme doma."

„Pár jich ještě zbylo," pokrčila rameny.

„Fajn," potvrdila nakonec. „Ale jen dneska!"

Máma Elise objala. „A teď se běž učit na zítra a jdi si brzo lehnout," řekla a opustila pokoj.

„Jo, aby mě zase otravovaly sny," zabručela.

***

Temná ulička. Všude stíny, které ji chtějí dostat. Blbé prášky pomyslela si Elise. Všude jí obklopovaly stíny.

„Musíš odtud pryč" zašeptal jí někdo do ucha. Vzápětí  jí ten někdo chytl za to pochroumané zápěstí a táhl jí za sebou.

„Au, au. Au, to bolí!" křikla.

Jen ji okřikl ať je zticha, ale jinak ji naprosto ignoroval. Po chvilce se ale zastavil a koukl se na její zápěstí.

„To jsem ti udělal já?" 

„Nevím," řekla a vytrhla ruku z jeho sevření. „Patříš mezi ně, že jo? Jenom jsi trochu hmotnější.  Skoro vždycky, když si vezmu ty stupidní prášky, objevíš se a chceš mě zabít!"

„Díky těm stupidním práškům, které ti tlumí sny, se sem můžu dostat a nevysává mi to tolik energie, ale ty mi pořád utíkáš. A kdybych patřil mezi ty stíny a chtěl bych tě zabít, nemyslíš si, že bych tě tam nechal, aby ses s křikem probudila?"

„Dostat...sem...co?" zatřepala hlavou. „Jasně že utíkám. Tyhle sny mě pronásledují celý můj život. Utíkání je jediné co tu  zmůžu!"