He text me first

89.

pohled Dylana (Dannyho)

Ráno jsem se probudil s velice zvláštní náladou. Těšil jsem se co mi chce James říct. Doufám, že nepřijel do LA abychom se viděli. To by byl potom docela průser. Možná bych mu měl konečně napsat, že jsem ve stejném městě jako on. Stejně by to asi nemělo cenu, pokud už je v LA. No uvidíme.

Došel jsem si do kuchyně pro snídani a potom udělal ranní hygienu. Nachystal si věci na dnešek a převlékl se. Nic moc to není, stejně se budu muset převléct do toho v čem budu natáčet.

Vyšel jsem před dům, kde už na mě čekalo auto. Ano posílají pro nás soukromá auta.

Když jsme dojeli šel jsem se přivítat s ostatními co tu už byli. Už vlastně chyběli jen Blake a Thomas.

Asi za pět minut dorazil Blake, takže už jsme čekali jen na Thomase. Už tu měl patnáct minut být...

pohled Thomase (Jamese)

Probudil jsem se do skvělé nálady, která mi bohužel nevydržela moc dlouho, protože jsem se podíval na telefon. JÁ ZASPAL! Do háje.

Rychle jsem se převlékl a vzal si do ruky suchý rohlík. Ještě jsem se hodně rychle stavil v koupelně. Podíval jsem se z okna a viděl jsem černé auto, takže na mě naštěstí počkal. Mám docela slušné zpoždění, takže se divím, že tu stále je.

Když už jsme byli na cestě, tak jsem se podíval na čas. Tohle byl asi můj rekord kdy jsem se stihl nachystat. Netrvalo mi to ani deset minut. Však jsem taky teprve dojedl. Když jsem se podíval do zmeškaných hovorů, zjistil jsem, že mi volalo opravdu hodně lidí. Asi dva lidi, kteří jsou k ruce tak všem tam potom  Wes, Kaya, Ki a nechyběl ani Dylan. Ten volal nejvíckrát.

Ten pro mě byl jasná volba, tak jsem mu hned napsal, že už jsem na cestě a že jsem zaspal. 

Jeli jsme ještě pár minut a já už viděl naše studio. Většina lidí byla venku, takže asi čekají na mě. 'Jo, na koho jiného by asi čekali.' řeklo mi mé podvědomí. Zastavili jsme a já vystoupil.

"Čau lidi, omlouvám se." pozdravil jsem je a se všemi se objal. "V pohodě, jen jsme měli strach, že se ti něco stalo." usmála se na mě Kaya. "Ne, jsem tu živý a zdravý." zasmál jsem se a Dylan mě poplácal po rameni: "Jo to je dobře. A teď už pojďme, Wes bude rád." A s tím jsme odešli dovnitř natáčet až do obědové pauzy.

A právě s tou začal můj plán.