Přátelství nebo láska?

Kapitola 1.

Vcházel jsem zrovna do kavárny, abych si dal kávu. Jedině ona mě mohla zachránit od mé beznaděje. Jen její vůně a osamělé místo v temném rohu mi mohli pomoci se trochu vzpamatovat. Dělal jsem to tak už dva týdny.

Dva týdny uběhly jako voda od toho nešťastného dne, od toho dne, kdy jsem přišel o všechno a o všechny. Má manželka, dvě děti, moji rodiče zahynuly při letu na dovolenou. Letadlo se s nimi zřítilo, nebo lépe řečeno, pilotoval ho šílenec, který to napálil do skály.

Pohroužený do svých deprimujících myšlenek jsem se nedíval vpravo vlevo. Když se z ničeho nic přede mnou zjevila hora masa, do které jsem vší silou narazil. Pohlédl jsem svýma žalem zakalenýma očima a jen jako ze sna jsem zamumlal něco podobného omluvě. O sekundu později mi došlo, že mě něco hodně pálí na hrudi, byla to rozlitá káva.

Vyděšeným a očima jsem se podíval na muže stojícího přede mnou. Měl na sobě oblek na míru tmavě modré barvy, bílou košili a lehký plášť. A na té bělostné košili a stylové kravatě se snažil kapesníčky zbavit alespoň části prosakující tekutiny za doprovodu nadávek.

Vytáhl jsem svůj kapesník a přiskočil k němu, teď už plně probrán ze svého transu. Pod mýma rukama se rýsovalo horké tělo, které jsem mohl cítit ze svých nešikovných pokusů o očistu a za neustálého mumlání omluv. Bohužel se mi dařilo tu skvrnu spíš víc rozmazávat, než vyčistit.

Muž se na mě nevěřícně zadíval a odtáhl si mé ruce z vypracované hrudi. Ty jeho obrovské ruce na mých ledových a prokřehlých byl jako plamen ve tmě. Vytrhl jsem se z jeho sevření, jako bych se spálil a nesměle se mu podíval do očí. Měly barvu zeleného palouku po dešti, rámované dlouhými řasami.

Ten muž musel dělat do modelingu, pomyslel jsem si.

„Hrozně moc se omlouvám, nedával jsem pozor..." jistě si všiml, že na něj přímo zírám a nemůžu přestat. Když já miloval trávu, její vůni.... Jeho vůni... Zrovna jsem ji nasál a zorničky se mi musely ještě více rozšířit. Pokud někdo čekal těžkou kořeněnou vůni, tak jako já, byl zcela na omylu. Jeho vůně byla osvěžující, tak jako ten déšť, co musel skropit tu zeleň v jeho očích.

Naprosto mi vše vymazal z hlavy, i to jak se jmenuji. A když se jeho pohled přestal mračit a jen se mu rty zvlnily do úsměvu, ty plné rty, které by mohla závidět i Angelina Jolie.

„Davide? Jsi to ty?" zračilo se překvapení a nečekaná radost v jeho očích.

Ihned jsem se vzpamatoval. Jak mohl znát mé jméno? Neznám žádného takového muže, to bych si rozhodně pamatoval. Mé obočí se zamyšlením stáhlo a já přemýšlel. Rukou jsem si promnul bradu a ještě jednou jsem si ho prohlédl od moderního účesu, jeho gelem upravených blonďatých vlasů po naleštěné polobotky. Ne, rozhodně nikoho takového neznám.

„Promiňte, ale my dva se známe?" zeptal jsem se nesměle.

Úsměv se mu ještě prohloubil.

„Vím, že jsem se trochu změnil od svých čtyř let, ale že by až tak? Jsem Patrik, tvůj bývalý malý soused. Vodil jsi mě do školky."

V mysli se mi objevil klučina s neposlušnýma slámovýma vlasama se širokým úsměvem na rtech, špinavého od bláta na mojí trojkolce, který si se mnou chodil hrát. Tenkrát mi bylo už deset a bral jsem ho jako mladšího bráchu, kterého jsem nikdy neměl.

Tohle že vyrostlo s malého Páti? Ne, ne, ne! Šálí mě zrak. Nechápavým tónem jsem se ujišťoval:„Páťo? Jsi to opravdu ty?" Teď už se smál na celé kolo a mě došlo, že to musí být on.

„Tak tahle mi nikdo neřekl od té doby, co ses odstěhoval. A co ty tu děláš? Přijel si navštívit rodiče? Slyšel jsem, že ses oženil a odstěhoval se někam do Států."

Ihned se na mě znovu navalila vlna beznaděje. Patrikovi zamrzl úsměv na rtech.

„Co se stalo?" Polknul jsem slzy a sklopil oči.

„Tys to ještě neslyšel? Celá moje rodina i s rodiči se zřítila v tom letadle před dvěma týdny." Nějak bylo mnohem těžší předním udržet slzy. Byl to přece můj malý bráška, tomu jsem se mohl svěřit, vyplakat.

Slzy už nešlo zastavit, po týdnu ovládání se, jsem otevřel stavidla citům a ty mě úplně odrovnaly. Patrik mě chytil okolo ramen a vedl mě do tmavého koutku v kavárně, přesně tam, kde jsem ty dva týdny sedával. Když jsem se zhroutil na sedačku, sedl si naproti mně k tomu pidi stolečku, který teď byl mezi námi.

„Panebože, to jsem nevěděl. Nežiju už s rodiči, bydlím kousek odtud, a tak jsem nic netušil. Dave to je strašné! To bylo to letadlo, co řídil ten šílenec?" Ptal se mě a podával mi své papírové kapesníky. Jen jsem přikývl a vysmrkal se.

„Promiň, to je mi moc líto a upřímnou soustrast. Moment." Sáhl do náprsní kapsy, kde měl mobil. Vytočil nějaké číslo a čekal na to, až to dotyčný vezme. Já si mezitím utíral slzy a dával se do kupy. „Sáro, ahoj, odvolej vše na dnešek, dneska do práce už nepřijdu," čekal až mu odpoví „jasně, že vím, že toho máme hodně, ale prostě to udělej, je to důležité! Jo a mohla by si odvolat to rande s tvým kamarádem? Nějak se teď na to necítím.... Pak ti to všechno vysvětlím, jde o kamaráda v nouzi... Díky, ahoj."

Nevěřícně jsem na něj hleděl. „Ty si odvolal práci na dnešek....a.....a jsi...." Nemohl jsem to vyslovit, to nebylo přece možné.

Jemně se na mě usmál.

„Ano, odvolal jsem kvůli tobě na dnešek práci, protože nutně potřebuješ někoho, kdo by tě dal do kupy a ta druhá otázka měla být, jestli jsem gay?" V šoku jsem jen přikývl.

„Už to tak bude, vadí ti to snad?" Pozvedl jedno obočí vysoko nahoru a čekal na odpověď.

Nasucho jsem polkl. Nevím proč mi najednou naskočila husí kůže.

„Ne, proč by mi to mělo vadit? Jen bych to do tebe neřekl." Pořád toho na mě bylo moc. Jediné co mi znělo v hlavě bylo: Páťa je GAY. Je GAY! GAY! GAY! Mluvil na mě, ale já nic neslyšel, pořád mi jen tohle hrálo v hlavě jako ozvěna. Položil mi ruku na tu mou a mnou projel elektrický výboj. Pane bože, co se to se mnou děje? Musím ho začít vnímat. Odstrčil jsem jeho ruku a výboje přestaly. Zvláštní.

„Co jsi to říkal?" omluvně jsem se na něj zahleděl.

„Že bychom se mohli oba převlíct do něčeho pohodlnějšího a neušpiněného, zajít si na něco dobrého k jídlu a pak se napít. Co ty na to?" mrkl na mě a uvnitř mě se něco sevřelo.

„Dobře, ale dneska platím já." Snažil jsem se o nenucený ton.

„Fajn, dneska ty, zítra já. Sjedu se převléct a vyzvednu tě. Platí?" Jeho nadšení mě vytrhávalo alespoň částečně z deprese a smutku, přikývl jsem a souhlasil.

Kolem páté přijelo před dům mých rodičů jeho auto. Luxusní Mercedes zaparkoval hned za mým Mustangem ve vjezdu. Trochu nervózně, ale hlavně rád, jsem šel Patrikovi otevřít. Nevím proč, ale opět mě uchvátil jeho vzhled. Měl na sobě polokošili v zelené barvě, tak aby mu ladila k očím, ošoupané džíny, které obepínaly jeho boky a kožená bunda vše ještě podtrhla.

„Můžeme vyrazit?" Zněla Patrikova otázka. Zase jsem jen němě přikývl. Proč je mi s ním tak dobře, ale jsou chvíle, kdy mi vyrazí dech a já nejsem schopnej říct nic?

I já si vzal bundu z věšáku. A vyrazili jsme pěšky do místní restaurace.