Ten den jsem nepřišla domů, nemohla jsem dopustit, aby mě moje mamka viděla po tom, co mě ukazovali ve zprávách jako poblázněnou fanynku.
Ten den se mi neustále zatemňovalo před očima a já nad tím začala získávat kontrolu, když jsem ale přespávala na lavičce v parku, neviditelná síla mě probudila a donutila jít pryč z parku.
Temná postava seděla s kapucí na hlavě u lampy a popíjela z lahve.
Věděla jsem, že to je Luke.
Teda to temno ve mně, to vědělo.
Pomalu jsem se k němu blížila zezadu, chtěla jsem mu rozbít hlavu o lampu.
Nečekaně se ale otočil a jeho hluboký pohled se vpil do toho mého.
Po tváři se mu řinuly slzy a já ucítila, jak ze mě temno odchází.
Podlomily se mi nohy a já znovu upadla.
Zatemnilo se mi před očima.
Zamrkala jsem, nade mnou se tyčil obličej Luka, pozoroval mě.
„Si v pohodě?" vzal mě za ruku a pomohl mi vstát.
„Ty se mě nebojíš?" pozorovala jsem jeho usměvavou tvář, která před chvíli byla plná slz.
„Zrovna teď nevypadáš nebezpečně" zasmál se.
„Prosím, dávej si na mě pozor, budu tě muset jednou zabít" řekla jsem mu vážně a sledovala jeho pobavené oči.
„Myslíš to vážně?" rozesmál se.
„Prosím" rozbrečela jsem se, nechtěla jsem ho zabít, vážně ne.
Jeho výraz se změnil.
„Seš vážně divná" zamumlal.
„Nemůžu za to!" vykřikla jsem místo toho, zněla jsem vážně jak psychopat.
Chtěla jsem se rozběhnout pryč od něj, ale chytl mě za ruku.
„Pojď se někam najíst" navrhl mi.
Cítila jsem jeho hřejivý dotek na mé studené kůži.
„Právě jsem ti řekla, že tě chci zabít" nechápavě jsem na něj zírala.
„Ostatní holky na mě ječí, že si mě vezmou" odtušil a já se usmála.
Neměla bych s ním někam chodit, ale bude bezpečnější být ve společnosti nežli tady.
„A články v časopise typu: Luke Brooks s psychopatickou fanynkou, tě nezajímají?" zeptala jsem se, když jsme mířili do města.
„Myslíš, že v jednu ráno budou někde paparazzi?"
To mě nenapadlo, asi má pravdu.
„Co děláš takhle pozdě venku?" zeptal se mě a díval se dál ulicí, pozorovala jsem jeho krásnou tvář s modrými vlasy a sáhla si na ty svoje.
Měly stejný odstín.
„Spala jsem v parku" odpovím prostě a modlím se, aby mě moje temnota nepřemohla.
Už teď jsem cítila, jak se mi snaží dostat do mozku.
Už jsem to dál nezvládla.
„Vypadni!" zasyčela jsem na něj a zatemnilo se mi před očima.
„Co?" nechápavě mě pozoroval.
Skočila jsem po něm a pokusila se mu nehty protrhnout kůži na krku.
V očích měl děs a já se snažila, co to šlo, přestat ho řezat do krku.
Vzpamatoval se a podařilo se mu, dostat mě ze sebe dolů.
„Si psychopat?!" rozkřičel se na mě.
Chytila jsem se sloupu a začala ho prosit, ať odejde.
„Co to s tebou sakra je?!"
„Kdybych ti to řekla, nevěřil bys mi, vypadni!" prosila jsem ho.
Přikývl a rozběhl se pryč, ještě několikrát se po mně ohlédl.
Zatemnilo se mi před očima a na ruce se mi otevřela nová rána.
Trest.
Tak jak se vám to líbí? J)
----Adéll
