Love in the cafe.

૮˃̵ 'ㅅ' ˂̵ ა

Ten's pov:

Pár dní po přestěhování od rodičů, jsem byl konečně spokojený se svým, teď už zařízeným bytem. Pořídil jsem si dvě koťátka, abych se necítil tolik sám, jelikož jsem samotu nesnášel. Dlouho jsem váhal nad jmény, ale nakonec vyhrála Daisy a Millie.

Jedno únorové ráno jsem se vzbudil s oběma vedle sebe, jak nedočkavě čekají na svou snídani. Usmál jsem se a obě pohladil s tím, že jsem se posadil. Vzal jsem si obě do náruče a se zývnutím se zvedl. Pomalým krokem jsem se vydal do kuchyně a posadil obě na linku. Položil jsem před ně dvě menší misky a dal jim kapsičku. Okamžitě začaly papat, načež jsem se jen pousmál a nechal je tam. Byl víkend, takže jsem nikam nemusel. Rozhodl jsem se více poznat město a navštívit nejblížší kavárnu na rohu ulice, jelikož si ji každý chválil a vypadala i útulně. Klasicky, jako každé ráno jsem strávil snad věčnost nad vymýšlením outfitu. Nakonec jsem zvolil modré, volnější kalhoty a bílý svetřík, který jsem do kalhot zastrčil. Trošku učesnul své světle hnědé vlasy a stále neztrácel svůj úsměv z tváře. Ještě zkontroloval Daisy a Millie, které měly prázdné misky a spokojeně hajaly ve svém pelíšku. Pobral jsem si telefon, sluchátka, peněženku a klíče z držáčku na chodbě. Obul jsem se a vzal svůj světle hnědý kabát a uvázal kolem pasu. Po odchodu jsem ještě zamkl byt a vyšel z domu, načež jsem do pěti minut stál před kavárnou, kde bylo trochu plněji, ale i tak mě to neodradilo do ní vstoupit. Našel jsem poslední volné místo, v rohu kavárny. Ihned jsem se posadil do křesílka a na druhé položil svůj kabát. Začal jsem si vybírat z nabídky "ranního menu". Vyhrály tousty s muffinem a americano. Po chvilce ke mně přišel muž, který tu byl nejspíše zaměstnaný. Na první pohled byl docela pohledný s úsměvem na tváři. Když ke mně došel a začal se ptát co si dám. Všiml jsem si jmenovky na jeho tričku kde bylo jeho jméno "Taeyong". Také jsem se usmál na zpátek. "Dobrý den, máte vybráno?" optal se a vytáhl si zápisníček s tužkou a čekal než odpovím. Přikývl jsem a pohlédl na něj "ano, jedno americano s muffinem a tousty prosím." Vše si zapsal a s přikývnutím odešel. Vyřazovala z něj pozitivní aura, která mě nutila se stále usmívat. Ani ne po deseti minutách šel opět ke mně i s táckem a mou objednávkou. Položil jej přede mne a popřál mi dobrou chuť. Poděkoval jsem s tím, že mi lehce zrudly tváře a ani jsem nevěděl proč. Rychle jsem sklonil hlavu a začal jíst, přičemž jsem slyšel jeho tišší zachichotání. Nechápal jsem, co se to stalo a proč jsem zčervenal. Asi proto, že je to první milý člověk, kterého jsem tu potkal.