Bylo ticho.
Slyšela i svoje srdce, které jí osaměle bilo v hrudi .
Chladný vzduch jí mrazivě hladil po tváři od slz,
Hlava bolela od pláče.
Měla toho dost.
Měla dost doufání že zítřek bude lepší.
Věděla že to jsou sračky.
Měla by se zvednout, ale neměla na to sílu.
Neměla odhodlání.
Na to díra v její hrudi byla moc velká.
Bezmoc a deprese jí objimala v její velké posteli,
Sledovala záclony v okně,
Jak moc je chtěla strhnout,
Jak moc chtěla utéct, ale něco ji poutalo k posteli.
Věděla že ty pouta ji budou mučit dokud bude živa.
