Plátky Růže ( FF)

🌕 Zvon

🌕   Věřila jsem ale neměla jsem.

Zůstala jsem ale nemusela jsem.

Přísahali jste ale nedodrželi jste.

Zůstala jsem sama jako vždycky. Čekala jsem celou noc ale ani jeden jste nepřišly, ani sova ani patron... Prostě nic.
Zapoměli jste všichni tak proč já na vás nikdy?
Proč, proč jste tohle provedli?

Vzlykala jsem celé noci a celé dny... Jak jste jen mohli?
Samota. To slovo se zaryvá až do morku kosti. Bezmoc jenž tě v tu chvíli pohltí ale už nepropustí za svých spárů je strašná.
Chci se nadechnout, ale i dýchání mi dělá potíž.
Jako kdyby si pro mě šla stará známá smrt... Nemám z ní strach ba naopak s ledovým klidem a rozpadlím srdcem jí ráda přivítám.
Věřit vám ještě někdy by byla rovnou prohraná hra.

Vím kde jsi a nemám už ani dech na to abych ti řekla že tě nenávidím.
I člověku jednou přeteče pohár trpělivosti avšak ten můj už přetéká dlouho ale nikdo jste si toho nevšiml.
A teď tu stojím a koukám do dálky.

Jeden krok a bylo by po všem.
Jeden pohled do dálky a má mysl je jakoby vysvobozená.
To ledové srdce roztaje až ve chvíli kdy už nebudu cítit nic.
Ani bolest, ani smutek či radost prostě nic.
Černý hábit povlával ve větru  společně s mými vlasy, barevné oči jsou skrytý pod očnímy víčky a úsměv na mé tváří který tam byl vždycky.

Bezbarvé slané kapky stékali po tvářích a dopadali na hábit.

Odpusť mi Merline, ikdyž jsem jaká jsem žádám tě jen o jedno... Naposledy vidět svou lásku s jeho přáteli.

Vím že se to nestane ale mé srdce je tak těžké že už ani neví jestli to co dělá je správné.
Teror mé rodiny překročil všechny meze... I kvůli té bandě čistokrevných fanatiků tu teď stojím a jediné co svírám ve své dlani je ten krásný řetízek.

Hodiny zvoní půlnoc a na poslední zazvoněni všechno skončí.
První... Druhé.. Třetí.
Na devátou se otevřou dveře.
Na desátou tam stojí skupinka a netuší co dělat.
Na jedenáctou se dostanou k zábradlí.
A dvanácté odbíjení vše končí.

Poslední nádech...

Poslední pohled do těch laskavých očí...

A pak poslední rána zvonu a všechno končí..

. . .

Kolem těla se seběhli profesoři, studenti ale i skupinka pěti žáků..
První co ale bilo do očí když na dívku pohlédli byl její upřímný, šťastný úsměv jenž zdobil její tvář už od začátku.

Žádné slzy na její tváří již nebyly vidět jen ten šťastný úsměv ze kterého bylo všem okolo do pláče.

,, chtěl bych ti alespoň ještě jednou jako jediný nabídnout čokoládu ale teď už nemůžu.."