The story of you and me

První dějství: Narkoman

SHERLOCK
Byl v nemocnici, to poznal. Cítil ten příšerný pach a slyšel všechny ty zvuky, které byly pro nemocnici typické. Nemohl si, ale vzpomenout proč je tady a nějakou chvíli tápal v paměti po tom, jak se jmenuje. Nechal proto oči zavřené, i když nejenom proto, cítil taky hroznou únavu, jako by měl na víčkách kamení. Po chvíli marného tápání, s námahou oči otevřel, jeho mysl zaplnilo světlo, jak se slunce odráželo od bílého nemocničního vybavení. V tu chvíli si vzpomněl. Na všechno. Věděl přesně kdo je a věděl přesně proč je tam kde teď je, a taky věděl s naprostou jistotou kdo sedí vedle jeho postele. Otočil hlavu a podíval se bratrovi do tváře.

To bylo před měsícem. Z nemocnice ho pustili po deseti dnech. Kromě předávkování, měl i odrovnané ledviny a jelikož absťák z heroinu nastupuje do dvaceti čtyř hodin po neužití, nechali si ho tam i kvůli tomu, na Mycroftův příkaz samozřejmě. Z prvních pěti dnů si skoro nic nepamatuje, jen bolesti. Mycroft byl většinu času s ním, jen on, za to byl rád, rozhodně nechtěl, aby ho takhle viděli rodiče. Mycroft nebyl o moc lepší, ale aspoň nic neříkal. Nic neříkal ani když na něho Sherlock křičel nesmyslné nadávky, nebo ho úpěnlivě prosil o dávku. Pouze si, když nejhorší bolesti polevily a on aspoň trochu vnímal, řekl o seznam všeho co si vzal. Teď byl u Mycrofta doma, v jeho obrovském domě, kde bydlel jen on a jeho personál. Většinu času trávil v posteli v jedné z ložnic pro hosty, stále měl bolesti a Mycroft mu nedovolil si vzít ani obyčejný prášek na bolest, z části se mu tím možná mstil za jeho předchozí chování. Služky mu nosily jídlo, které ale málokdy snědl, aniž by je vzápětí vyzvracel. Nakonec se to ale přece jenom zlepšilo a on se začal nudit.

Jednoho večera přišel dolů do jídelny. Mycroft seděl u stolu a pracoval.

„Mycrofte," oslovil ho Sherlock, jindy spolu v podstatě nemluvili, skoro se ani nesetkávali. Mycroft zvedl hlavu, chvíli se díval Sherlockovi do očí, jako by se ujišťoval, že si s ním chce jen promluvit. Pak zavřel laptop, na kterém pracoval a odpověděl: „Co potřebuješ."

„Jsem tu už dlouho, myslím že už se můžu vrátit."

„Vrátit se kam, co by si chtěl tak dělat?" zeptal se Mycroft a v hlase měl ironii.

„Do Londýna, pracovat," odpověděl Sherlock, aniž uhnul pohledem.

„Jsi si jistý že máš ještě dost mozkových buněk na to, abys mohl pracovat? Pokud si tedy prací myslel svou dřívější práci, protože pokud bys chtěl jít prodávat párky v rohlíku na roh ulice tak bys to asi zvládnout mohl."

Sherlock nic neříkal.

„Myslím Sherlocku, že klienti se k tobě zrovna nepohrnou. A myslím že venku, ve skutečném světě nezvládneš ani den bez toho, aniž bys cítil tu potřebu..."

„Mycrofte, jsem v pořádku, nejsem žádná troska..."

„Že ne?" Přerušil ho Mycroft. „Myslím si, že bys neměl odcházet, myslím že pokud odejdeš dopadne to stejně ne-li hůř, ale nejsem tvůj otec, nemůžu ti přikázat, abys tu zůstal."

To byla pravda, Mycrofta nikdy neposlouchal, ani necítil nějakou povinnost k tomu, aby to tak bylo. Cítil se ovšem trochu provinile, když vzpomínal na ty noci v nemocnici, a tak měl pocit, že určitou poslušnost bratrovi dluží. Nic neříkal jen se mu díval do očí, jako by jej neslyšně prosil o svolení odejít a začít zase pracovat. Mycroft ale řekl: „Jak je ti?"

Tu otázku nečekal, čekal jízlivost, ironii, nějaký výsměch, ale ne takto upřímně míněnou otázku.

„Dobře," řekl. K delší odpovědi se neměl, samozřejmě mu nebylo dobře, i když se to nedalo srovnat s předchozími týdny, stále nemohl pořádně jíst, třásly se mu ruce, ale hlavně cítil že se asi zblázní, pokud bude dál zavřený tady. Chtěl zpátky drogy a potřeboval práci.