The story of you and me

Soustředění

Sherlock byl ve svém živlu. Případ se vyvíjel tak zajímavým směrem, že ho naprosto pohltil. Když se vrátil do svého bytu, uvědomil si, že někde musel ztratit Johna. Nevěděl, co přesně ho přimělo k tomu, aby ho přibral k vyšetřování. Možná ten krátký záblesk závisti v Johnových očích, když pro Sherlocka přijel Lestrade, možná způsob, jakým zatínal ruce v pěst, který byl Sherlockovi tolik známý. Nuda, touha po akci, po napětí.

John nešetřil s chválou co se týče Sherlockových dedukcí, a Sherlock si nestěžoval, nebylo to špatné po dlouhém čase stráveném pouze v Mycroftově přítomnosti. Přičemž Mycroft nikdy nezapomněl připomenout Sherlockovi kdo je z nich ten chytrý. Každopádně John se někam vypařil, to ale nebylo důležité. Důležitý byl kufr. Sherlock to nerad přiznával, ale nikotinové náplasti od Mycrofta byly teď nečekaně nápomocné.

Ani si nevšiml, kdy se John vrátil. Vlastně ho to docela překvapilo, než si uvědomil že tam vlastně teď taky bydlí. Tou dobou měl už hotový plán, a tak rovnou vytáhl Johna zpátky ven. Tedy John tak nějak šel s ním, Sherlock mu to nenabízel. Když šli potemnělou ulicí John se zmínil, že někoho potkal, Sherlockova úhlavního nepřítele, a že mu nabízel peníze za informace. Sherlocka překvapilo že Mycroftovi trvalo víc jak den, než si Johna odchytil, ale rozhodně teď neměl čas se tím zabývat.

Sherlock je oba zavedl do restaurace, která měla skvělý výhled na stanoviště taxíků a Sherlock jenom doufal že je to to správné. Seděl naproti oknu a pečlivě skenoval všechny taxíky, které se tam na chvíli zastavily a pak zase odjížděly pryč. Jeden tam už stál nějakou dobu, Sherlock se trochu naklonil, aby měl výhled na espézetku a rychle si ji ukládal do paměti. John se mezitím pokoušel navázat konverzaci.

„A jak to že vlastně žiješ sám?"

„Jak to že ty žiješ sám?" opáčil Sherlock, aniž se na konverzaci nějak víc soustředil.

„No většinu přátel jsem nechal v Afganistánu ti, co zůstali v Anglii mají teď vlastní životy rodiny a tak, no a s mojí rodinou, však víš."

Sherlockovi se mihla hlavou dedukce o Johnově sestře, alkoholismus, to si teda John úplně nepolepší, když začne bydlet s ním.

„Co ty?" zeptal se znovu John a Sherlockovi došlo že mu před tím neodpověděl.

„Vyhovuje mi to víc, soustředím se na práci."

„Aha..."

Chvíli bylo ticho, taxík se pořád nehýbal, Sherlock byl připravený každou chvíli vstát a začít jednat.

„Takže nikoho nemáš?"

Sherlock prudce odtrhl hlavu od auta, které sledoval. Upřel na Johna pohled, tvářil se úplně normálně, dal si nějaké jídlo a mezi sousty se na Sherlocka přátelsky díval.

„Ne."

„No, já taky ne, věci se změnily, co jsem odjel."

Sherlock ho ještě chvíli pozoroval, než se otočil zpět k silnici, do taxíku někdo nastupoval, museli jít.

V první chvíli se skutečně vydal za taxíkem s úmyslem jej chytit, nebo spíš zjistit kam jede, ale v polovině cesty mu došlo že to nemá smysl a stočil cestu k Baker street. Tempo ovšem nezmírnil, protože jak viděl John mu byl celou dobu těsně v patách, aniž by si třeba jen vzpomněl na hůlku zapomenutou někde u stolu v restauraci. Navíc Sherlockovi nevadilo se proběhnout, teď navíc tolik nekouřil a noční vzduch byl příjemný. Když oba udýchaní a plní adrenalinu doběhli ke dveřím Baker street, John neustále opakoval, jaká to je šílenost a u toho se smál. A Sherlock zjistil že se směje taky a uvědomil si, že je to už strašně dávno co se doopravdy smál.