The story of you and me

Voják

JOHN

Když se probudil v noze mu bolestivě cukalo, cítil, jak mu po čele stéká pot a s mírným zahanbením, jak mu po tvářích stékají slzy. Nemohl těm snům nijak zabránit a nemohl nijak zabránit těm slzám. Nechal je proto volně téct. Když se mu dech trochu zklidnil pomalu vstal. V koupelně se opláchl a oholil a vrátil se do ložnice k psacímu stolu. Ležela na něm pistole, jako temná připomínka minulé noci. Ráno, když na to myslel si připadal trochu hloupě a zahanbeně, jako by byl snad někdo, komu už úplně hráblo jakoby to snad ani nebyl on, ale každý večer to bylo tak reálné a bolestivé, že se divil že se další ráno vůbec probudil.

Dnes měl další schůzku s psycholožkou, nechtěl tam jít přemýšlel, že tam nepůjde, ale nebyl tam ani týden předtím, a tak si řekl, že pro klid duše tam zajde.

„Jak se dnes cítíte Johne?"

„Dobře."

„Co vaše noha."

„V pořádku."

„Zkoušel jste odložit hůl, jak jsem vám minule říkala."

„Ano."¨

„Ale dnes ji máte s sebou."

„Ano, chci se jít později projít."

„Dobře," pokývala hlavou terapeutka, „máte pořád ty sny."

„Ano, občas." To byla jen z části pravda, protože neminula noc, aniž by je neměl.

„Nějaké jiné problémy?"

„Ani ne." John jí neřekl o svých sebevražedných sklonech, nechtěl, aby ho poslala k psychiatrovi, aby musel brát prášky nebo něco podobného, to už by bylo příliš potupné. „Jen mám problém si najít práci," řekl a zasmál se.

„Hledáte práci?"

„Nějak se živit musím."

„Co váš blok."

„Co s ním."

„Bylo by pro vás dobré psát si co se děje ve vašem životě."

To je ten problém, pomyslel si John, když se procházel parkem, v mém životě se neděje vůbec nic. Můj život ztratil s válkou všechen smysl. Odjakživa chtěl být voják, odjakživa cítil jakýsi vyšší účel. Chtěl bojovat, bojovat za něco v co věřil. Ukázalo se, že na vojáka je moc malý a hubený, ale on se nevzdával a jelikož mu odjakživa šla biologie, stal se vojenským lékařem. Měl pocit, že tím naplňuje svůj účel ještě lépe, že tím nejenom bojuje za správnou věc, ale ještě zachraňuje nevinné životy. Předtím než odjel do Afganistánu lidé ho varovali, že válka lidi změní. On jim tehdy nevěřil a byl rád že ne, možná by si to potom rozmyslel a nikdy by neodjel. Válka ho změnila. Jen matně si vzpomínal, jaký býval dřív. Byly dny, kdy o víc životů přišel, než zachránil, a to bylo nesnesitelné. Když vzpomíná na bolestné výkřiky vojáků, kteří mu umírali pod rukama a na to, jak se jim z očí vytratilo světlo, když zemřeli, musí se krotit, aby nezačal křičet zoufalstvím. A pak tu bylo jeho zranění, kvůli kterému si nemůže dovolit vyjít si na delší procházku bez hole, psycholožka říká že jeho kulhání je psychosomatické a že má hůl pravidelně odkládat, ale co ona o tom ví je to psycholožka. John cítil, jak se mu třese ruka, a tak ji pevně zatnul v pěst.

„John Watson?" Někdo na něho volal, doběhl ho obtloustlý muž a přátelsky se usmíval, Johnovi byl jeho obličej povědomý, ale nemohl si vybavit odkud ho zná.

„Mike Stamford," představil se muž, „chodili jsme spolu na medicínu."

John si vzpomněl, usmál se co nejupřímněji a stiskl mu ruku, možná pevněji, než bylo potřeba.

Mike mu povídal o tom, jak učí na univerzitě a o své rodině, manželce a dětech, John mu pak krátce pověděl o válce a o zranění.

„A kde teď bydlíš?" zeptal se ho Mike.

„V takovým malým bytečku, není to nic moc, ale všechny přátele jsem nechal v Afganistánu, takže je těžký sehnat lepší byt, když nemůžeš sehnat spolubydlícího a sám bych nájem lepšího nezaplatil."

Mike se usmál. „Představ si Johne, dneska si už druhej co mi tohle říká. Asi vím o někom, kdo by s tebou mohl bydlet."

Mike se rozhodl že ho Johnovi představí, on neměl nic jiného na práci, a tak šel rovnou s ním.

„Musím tě ale varovat, je to docela magor, ale možná byste si mohli rozumět."

John se snažil v tom nehledat urážku a místo toho se zeptal.

„Odkud ho znáš?"

„Z laborky."

„On je taky doktor?"

„To ne, spíš chemik, nebo aspoň studoval chemii, ale co vlastně dělá to nevím."

John by se nebránil tomu, mít spolubydlícího, pochyboval ale že by s ním chtěl někdo bydlet, musel by to být někdo tichý a nepříliš družný, někdo, kdo mu nebude příliš vstupovat do života.