Proč ne?

Pan D

Poznali jsme se ve škole.

Já studovala ekonomiku, on informatiku.

Nevím, jestli jste taky na školách měli dny otevřených dveří, ale my jsme se jich museli účastnit. Dobrovolně nedobrovolně. Prostě učitelé vybrali z několika tříd žáky, kteří se můžou na jeden, dva dny ulejt ze školy. Jo, bylo dobrý, že jsme nemuseli sedět na výuce, ale povětšinou jsme museli zůstávat ve škole do šesti, sedmi. Ale tak mě to nevadilo, ráda jsem ukazovala budoucím studentům učebny. Měli jsme krásnou školu.

A tam jsme se poznali. V prvním ročníku jsem byla vybrána jako průvodce na DOD. Já, introvert..

Samozřejmě jsme měli plno hluchých míst, kdy nikdo nechodil, takže jsme se courali po škole. A v aule tam byl on. V hloučku kamarádů. Nebyl nijak hezký, ani charismatický, no mě vždycky táhli přesně tyhle typy chlapců. Nepotřebovala jsem namakance, playboye, nejoblíbenějšího týpka z celýho města. Však co taky s nima? V hlavě guláš, pojem 'hluboký myšlenky' jim nic neříkali. Kor v šestnácti letech, že jo.

Seznámila nás moje spolužačka. Byl vtipný, pozorný, trpělivý a chápavý.

První rok byl mezi námi super, jezdila jsem k němu na vesnici o víkendech, jeho rodiče mě milovali, sestra mnou byla nadšená. Ale moji kamarádi už tak nadšení nebyli. Přestala jsem se s nima stýkat, furt jsem byla jen s ním, ve škole, po škole, o víkendech. Takže se na mě vykašlali a přestali mě zvát ven.

Malá, hloupá holka, nic neviděla, nic neslyšela, jen růžový brejle měla.

Druhý rok se mnou prožil rodinnou katastrofu, kdy jsem tragicky přišla o bratrance. Byl mi oporou, útočištěm, záchranným lanem.

Jenomže ten rok to taky začalo skřípat. Naše třída chodila vždy v pátek na kávičky. Jenomže jemu se přestávalo líbit, že jsem někde bez něj a dokonce mu neodepisuju ani na zprávy, nejsem online na facebooku. Začal dělat žárlivý scény.

Třetí rok byl už úplná katastrofa. Začalo to tím, že jme se dozvěděli o stěhování a o tom, že půjdu na intr. A víte, jak to chodí, nové prostřední, nové tváře, člověk se musí aklimatizovat. Na pokoji jsem měla dvě slečny, se kterýma jsme si okamžitě sedly. Dokonce dodnes jsme kamarádky.

No a protože jsem trávila hodně času s mýma novýma kamarádkama, tak jsem logicky neměla čas bejt 24/7 na telefonu. A to začalo peklo vám povídám. Věčný smsky – kde jsi? S kým jsi? Proč? Co máš na sobě? Kdy přijedeš? Nonstop.

Začínala jsem na něj mít i nějakou vnitřní averzi, nechtěla jsem s ním spát, takže do toho samozřejmě přišlo – ty máš někoho jinýho! A podobně. Snášela jsem to, protože jsem ho milovala, ale dalo se tohle zvládat z dlouhodobého hlediska? Ne, nedalo.

Korunou tomu všemu bylo to, že byl schopný na mě vztáhnout ruku.

Holky, apeluji na vás všechny, nebuďte slepé, neignorujte takový náznaky agrese a manipulace. Milujte sebe samotný takový, jaký jste, dávejte sebe na první místo. Není to sobecký, je to potřebný pro váš vnitřní klid a duševní pohodu. Prvně musíte milovat sebe a musíte se obklopit lidma, co vám něco přinesou do života, co vás podporují a pomáhají vám už jenom tím, že vás donutí se například usmát.

A pokud by vás zajímalo, jak dopadl pan D, tak nebojte, všechno se mu vrátilo jako bumerang. Našel si přítelkyni, která mu zakázala jít na večeři se SESTROU, která s ním chtěla oslavit jeho diplom. A to jen proto, že jí nepozvali. Dokonce si slečnu i vzal a teď čekají mimčo.

A ještě jedna věc. Ptáte se proč pan D? Ne, nejmenuje se Dan, David ale úplně jinak. DEBIL :D  

A víte co? Já mu v životě přeji jen to dobrý. Ať je šťastný a spokojený.

Člověk má umět odpouštět.