One Shots //LS//

Láska bez hranic

Příběh Harryho a Louise rozhodně nebyl žádným romantickým slaďákem, který si lidé pod pojmem: ,,láska bez hranic" mohli představit, i když tak hlásal nadpis hlavního článku v novinách po celé Anglii i okolí. Láska, která zbavovala lidi dechu. A to doslova.

Každému, kdo si dnes hlavní stránku novin přečetl, tuhla krev v žilách jen při pomyšlení, že byl vážně někdo schopný něčeho takového, co článek obsahoval.

Skutečnost však byla možná ještě o dost horší než se dle slov novinářů mohla zdát. Začala totiž už před dvaadvaceti lety v jedné z mnoha ubytoven, kde tehdy šestnáctiletá dívka porodila chlapce, kterého pojmenovala Harry. Porodila zdravého syna i napříč všem psychickým nemocem, kterými sama trpěla. Zde mohl příběh šťastně pokračovat a později i na stejné vlně skončit, ale na scénu přišel skoro třicetiletý muž. Nikdo tenkrát nevěděl, co se za zavřenými dveřmi bytu těch tří dělo. Ani sousedé. Tedy víceméně do doby než na ty dveře zaklepala samotná policie. Všichni v okolí považovali Stylesovy za vcelku normální a starostlivou rodinu, i napříč tomu, že většina lidí si za jejich zády šeptala nesouhlasné názory na jejich vztah i přes tak rozdílný věk. Všechny tedy šokovalo, když teprve tříletého syna policie našla podvyživeného a svázaného k noze stolu a s obrovskými poraněními na těle. Hlavně především tedy na hlavě. Tak vlastně začal příběh chlapce, vyrůstajícího v dětském domově, navštěvujícího všemožné psychiatry a psychology, kteří mu měli pomoci.

Harry rostl a jeho chování se čím dál více začalo stávat alarmujícím. Kdyby tehdy lidé v jeho okolí nebyli slepí a možná by se snažili všímat si svého okolí a ne jen sebe, možná by spatřily nevyřčené prosby z chlapcovy strany. Harry nechápal co se s ním dělo, ale cítil, že je jinačí než ostatní. Že bylo něco špatně. Zatraceně špatně. Svěřoval se psycholožce, ale ta jeho slova nebrala vážně. Nikdy jej nikdo nebral vážně. Možná, že tenkrát ta žena mohla zabránit zrodu něčeho, co v Harrym narůstalo. Že mohla zastavit a zachránit nepoznamenanou duši chlapce, který se snažil se svojí hlavou bojovat. Ale byl na to sám a tenkrát bitvu pomalu ale jistě prohrával.

Harry v den svých dvanáctých narozenin poprvé prodělal jeden ze svých záchvatů. Poprvé a rozhodně ne naposledy. Jeho tělo se vždy roztřáslo, snažil se rukama zastavit klepající se nohy, které o podlahu vydávaly nepříjemné zvuky. Snažil se zastavit hlasité hučení, pískání v uších. Snažil se rozmrkat mžitky před očima, které se čím dál více stávaly neprůhlednějšími. Které ho oslepovaly a nutily tak potápět se více a více v obrovském přívalu zděšení, nejistoty a strachu. Snažil se být normálním, jako děti v jeho blízkosti.

Začal se lidí až děsivě stranit, čas věnoval pouze sám sobě a začal se sebou vést i tiché, nekonečné debaty, kdy se mu děti v jeho blízkosti stranily. Nikdo jim to nemohl mít za zlé. Byly vyděšené, když kudrnatý chlapec vedle nich najednou přestal reagovat. Klepal se a následně s hlavou ve chvějících se rukou se sám se sebou dohadoval. Prosil a naříkal. Nikdo však ty poplašené děti neposlouchal. Přece bylo normální, že si Harry v hlavě vytvořil jednoho, dva imaginární kamarády. V jeho věku fantasie jela na plné obrátky a nikdo se tím více nezaobíral. Možná měli. Možná se měli zamyslet, že ty poděšené děti byly něčeho svědky. Že tím mluvením děti myslely tiché prosby a výkřiky do ticha. Brek a smích. Strach, zoufalství a nadšení.

Harry nikdy neměl žádné imaginární přátele. Nikoho si jeho mozek nepředstavoval, nikoho si nevymýšlel. Ty rozhovory, které sám se sebou dokázal v těchto záchvatech vést, byly rozhovory mezi jím samým. Mezi částmi duše, která byla každá jiná. Která měla každá jiný názor a každá Harryho chtěla vést jinými směry. Chlapec dokázal celé hodiny sedět a v tichosti za mírného třesu naslouchat svému já, které co pár sekund měnilo až neuvěřitelnou rychlostí své pocity, svoji náladu a své touhy.