Jednorázovky

Vzpomínky

„Ty vole, jsme absolventky!" Řvala vedle mě Amy, tak že jsem málem ohluchla. Měla jeden šílený zlozvyk, nikdy se neslyšela a nedokázala kontrolovat decibely svého hlasu. Její nadšení jsem tak úplně nesdílela,protože se můj pohled směřoval úplně jinam.

Přesněji řečeno na úplně někoho jiného. Byla jsem ve svých myšlenkách, ze kterých mě nevytrhl ani uřvaný hlas mé kamarádky, přestože úplně ignorovat taky nešel.

Komise, co jsme měli u maturit se skládala ze čtyř žen a jednoho muže. Všichni ho znali jako pana Darcyho, muže kolem čtyřicítky s atletickou postavou, celkem milého a slušného, jen já ho znala jako Josepha, romantického, krásného, zeleno hnědookého fešáka..mého Joshe.

Slabě se na mě usmál a prošel kolem nás. Hlavního zkoušejícího mi měl sice dělat on, ale nakonec dělal jen přísedícího. Proč asi? Už chápu proč by si studentky neměly začínat s kantory, má to naprosto jednoduchý důvod a není to hrozící vyhazov ani potom přijdou pomluvy a takové věci. Když se pak dvojice definitivně rozejde, tak to má vliv na klima třídy a jejich vztah, který sice není na intimní bázi, ale vrací se do starých kolejí učitel- studentka a je naprosto logické, že tento vztah už nemůže fungovat. Když si totiž ublížíte ve vztahu, nejhorší je první porozchodový půl rok. Ze začátku se chcete mstít, hledáte způsoby a důvody jak toho druhého potopit. V tomto případě měl navrchu Josh, jakožto můj kantor, nebylo pro něj těžké namátkově mě vytáhnout na zkoušení, zadat příklad, nebo cvičení, který věděl, že nezvládnu a pak si mě vychutnat. To vás ale po čase přestane bavit a ze dne na den se vzbudíte s pocitem, že toto vážně není nutné, ani dospělé, takže se dostanete do druhé fáze přátelství. Ani to ale nebude fungovat, protože jeden si začne myslet, že by to nakonec přece jen mohlo fungovat a rozhodnete se to zkusit znovu a lépe. Jakým překvapením potom je zjištění, že to vážně nefunguje. Proto se překlopíte do třetí fáze, ignorování jeden druhého.

Rozešli jsme se před půl rokem, protože jsme si přestali rozumět. Lépe řečeno jsme na sebe neměli čas, já měla před maturitou a přijímačkama, on musel dohánět známky k uzavření a řešit praxe. Byli jsme rádi, když jsme se viděli jednou týdně na dvě hodiny a to jsme se většinou stihli i pohádat kvůli pitomosti, která za to vůbec nestála.

Konec jsem dala já a Josh to vzal víc než dobře. Od toho dne jsme se maximálně pozdravili a jinak si každý žil vlastní život. Na tělocviku na mě mluvil jen kvůli známce, nebo opravdu z nutnosti a to dost chladným a odtažitým hlasem, že jsem mu neměla ani náladu odpovídat. S historií to bylo horší. Tam musel být objektivní. Snažil se mě zkoušet co nejméně. Pokud možno se úplně vyvarovat mému jménu a kontaktu se mnou.

Každý dokáže odsoudit a říct ona je úplně pitomá, nebo no jasně, potřebovala lepší známku, tak vlezla učiteli do postele, nebo úplně pitomý předsudek: na zralou ženu by neměl, tak svedl dítě, ale už se na to nikdy nikdo nepodívá z role onoho učitele a té dané studentky. Nikdo neřekne oni se milují. Protože nikdo nevěří tomu, že ten cit byl skutečný. Byli jsme blázni, když jsme si mysleli, že by společnost přijala naše rozhodnutí, ale pořád to bylo naše rozhodnutí a nikdo by neměl mít právo do toho kafrat. A vidíte, přesto se tak dělo.

Vzpomínky- miliony bodavých střípků zabodávajících se do srdce. Jsou to jizvy na duši, které se nezahojí tak snadno jako ty na těle. Kord když jste v přítomnosti někoho, s kým ty vzpomínky souvisí.

Vzpomínky na první setkání, když jsem se hlásila na tenhle gympl a omylem jsem vrazila do urostlé a tvrdé postavy, nekoukala jsem totiž na cestu a hlavně se v té velké škole ztratila. Když jsem vzhlédla, tak první co jsem uviděla byl ustaraný výraz v zelenohnědých očích. Tehdy byl mou motivací a já věděla, že se na tuhle školu musím dostat. A světe div se, zvládla jsem to.