Jednorázovky

Pan Darcy

Začínala jsem mít pocit, že všechny miluju a myslím, že jsem to párkrát řekla i číšníkovi. Procházela jsem svým prvním rozchodem a nemohla jsem být doma sama. Všechno, na co jsem se podívala mi připomínalo Johna. Byt zel prázdnotou potom, co si odstěhoval všechny věci a mně zbyly spotřebiče, postel a nějaká skříň. Nestačilo mu podvádět mě, ten bastard se rozhodl mě o všechno připravit a když jsem byla v práci, tak si hošánek přivedl stěhováka a mně napsal vzkaz, že do toho investoval čímž se z toho stal jeho majetek .

Objednala jsem si další drink a číšník už byl dost pobavený. V baru jsem byla skoro sama, takže mi přišlo jednodušší si přesednou na bar k přímému zdroji. Prvotní lásku a nadšení ke všem vystřídala černá deprese, smutek a odpor k chlapům. Už teď jsem věděla, že mi bude víc než jen zle, ale nějak jsem si s tím nedělala starosti a dál do sebe lila pití proudem.

Zkontrolovala jsem telefon a omylem rozklikla knihovnu. Měla jsem rozečtenou Pýchu a předsudek, což byla jedna z mých nejoblíbenějších knih. Kdybych mohla, hned bych si vyměnila místo s Elizabeth Bennetovou, abych našla a strávila život s panem Darcym. Ta ženská byla tak skvostná. Nebála se nikoho, jen chtěla najít svou pravou lásku, a i když to neměla v životě jednoduché a naservírované na stříbrném podnose, tak si nikdy na život nestěžovala a žila. Přesto se nebála ozvat, když se jí něco nelíbilo a bojovala za to, co je podle ní správné.

Vypadalo to, že jsem mluvila nahlas, protože se vedle mě ozvalo uchechnutí. I když možná to bylo jen v mé hlavě. Nebo mě třeba někdo sleduje. Tak jako tak, jsem to nemohla zjistit, protože se mi motal celý svět a začínalo mi být dost zle. Chladila jsem si tvář o bar a snažila se nepozvracet se. Víc si bohužel nepamatuju, protože jsem zcela přestala vnímat okolní svět.

Probudila jsem se do slunečného dne. Zaskuhrala jsem a kryla si oči. Neexistuje nic nepříjemnějšího než slunce, když máte opici. Pachuť v ústech, žaludek na vodě, brutální bolest hlavy a vlasy s make upem po celém mém obličeji. Není ideálnějšího rána. Otupěle jsem vstala a přemýšlela, jak jsem se kruci dostala domů. Tato otázka mi byla zatím skryta. Jak se znám, tak nejspíš s maximální možnou ostudou a smůlou. Bloumala jsem nad tím celou cestu do koupelny. Stihla jsem se asi 3x vyděsit svého zjevu, poprvé natolik, že jsem málem utekla sama před sebou. Vážně je zlo mít zrcadla. Myslíte si, že pro vás jdou zombie a pak vám dojde, že jste to vlastně jen vy.

V koupelně jsem strávila něco kolem hodiny a jelikož jsem dnes nemusela do práce, učím na základní škole, tak jsem se rozhodla uvařit něco superrychlého a potom si jít zacvičit do fitka.

Uvařila jsem nudle s kuřecím a rajčaty, sbalila si věci do tašky a rozhodovala se, jestli jet autem, nebo se projít. Nakonec jsem zvolila procházku, jelikož nevím jestli bych za volantem nenadýchala a fitko nemám zase tak daleko.

K mému štěstí jsem měla celou posilovnu pro sebe. Převlékla jsem se, rozcvičila se a se sluchátky v uších jsem si připravovala kolečko. Tak s jakou zátěží si dnes dám? Rozhodla jsem se pro střední zátěž, trénink celého těla a pro začátek švihadlo, rozběhání na pásu, kolečko, bench, dřepy a jednodušší protahovací a posilovací cviky. Celý trénink mi zabral něco málo přes hodinu a půl. Ze začátku jsem trpěla jako kotě, ale po druhé sérii to přešlo a mně se udělalo lépe. Částečně za to mohl vyprošťovák v podobě rozpuštěného šumáku ve vodě, citrónu a maty.

Po cvičení jsem si dala rychlou sprchu a převlékla se. Říká se, že po tréninku je každý krok výzvou. Pro mě to platí dvojnásob. Taška najednou vážila minimálně tunu a já byla úplně vyřízená. Už jsem byla skoro doma, když mi došlo, že nemám v uších sluchátka, což mohlo znamenat jen to, že jsem si telefon nejspíš nechala ve fitku.