Jednorázovky

Táta nejlepší kamarádky

Nedočkavě jsem zaklepala na Arianiny dveře. Byla má nejlepší kamarádka už od školky. Tehdy do mě jeden kluk, David, strčil a já spadla, odřela si koleno a začala brečet. Ariana ke mně přiběhla, objala mě a začali jsme se kamarádit a hrát si spolu. Od té doby jsou naše cesty i životy propletené.

Naše mamky se přes nás skamáradily a my se vídali víc a víc. Ariana to doma měla naprd, byla ve střídavé péči, protože měla rozvedené rodiče, takže jsme občas byli i u jejího táty. Bydlel kousek od nás, narozdíl od mamky, která bydlela přes půlku města. Její táta byl laskavý a moc hodný, splnil by Arianě první poslední, ale uměl i zakročit, když byl někde problém.

Na základce byla Ariana jediná dívka, co se se mnou bavila. Ostatní holky mě moc nemusely, protože jsem nebyla zrovna typ, co by zapadal. Seděly jsme spolu s Arianou v lavici, měly společné průšvihy a začaly jsme hrát volejbal.

Když přišel výběr střední školy, chtěly jsme jít samozřejmě na tu stejnou a pokud možno dál od rodičů. Nastoupily jsme na soukromý sportovní gympl, ale v posledním ročníku jsme se rozdělily. Nabídli mi místo v extralize, což byl můj volejbalový sen, za kterým jsem si šla. Ariana pro mě byla důležitá poříd stejně, ale času a energie bylo najednou méně než dřív. Ve škole jsem si sjednala individuální plán, abych mohla odmaturovat bez potíží a začala žít, svým způsobem, dvojí život.

Bohužel vše nebylo tak růžové jak se zdálo. Nebo aspoň ne na stálo. Tvrdě jsem makala, fakt jsem si své místo na hřišti musela zasloužit. Hrála jsem post nahravače, takže jsem se do hry ponořila po hlavě. Chtěla jsem dokázat, že na to mám, ale bohužel to jednou nevyšlo. Měli jsme dost důležitý zápas, na kterém se mnou byla i Ariana, jakožto můj největší fanda a rádce v jedné osobě. Špatně mi přihráli míč a já se to stejně snažila zachránit, abychom neprohráli a nevypadli ven, přihrávka letěla moc na síť já vyskočila, ulila a při dopadu jsem šlápla na soupeřky nohu, která byla na naší polovině hřiště, ošklivě jsem upadla a zranila si kotník a koleno.

Původně tvrdili, že to nic není. Prý to bude za tři až šest týdnů všechno v pořádku. Naděje mě hnala dopředu. Věřila jsem a zase makala. Potila jsem krev, jenom proto abych se dostala tam, kam jsem potřebovala. Nehodlala jsem skončit, na to ještě nebyl můj čas. No a ejhle. Půl roku uplynulo jak nic a já se ještě stále nemohla vrátit. Prognózy mého zdravotního stavu byly horší a horší.

Má kariéra ve dvaceti třech letech skončila a ze mě se stal jiný člověk. Uzavřený, znechucený životem a bez špetky energie. Na druhou stranu jsem výjimečně měla čas na sebe, jen jsem tak úplně nevěděla jak s tím množstvím času naložit.

Mohla jsem si konečně najít přítele, vyrazit si někam s Ari, protože kromě holek z týmu jsem kolem sebe nikoho neměla. A teď už jsem vlastně neměla ani ty holky. Nebo vlastně jo měla, holky se mi ozývaly, říkaly mi novinky a zapojovaly mě do všeho možného, ale věděly až moc dobře, že na hřiště se s nimi nepostavím.

Nadšeně jsem znovu zabouchala na dveře. Nevypadalo to, že by byl někdo doma. Zkoušela jsem Ari zavolat, ale padalo to do hlasovky. Tohle zřejmě nikdy nepochopím. Jak může někdo, kdo drží telefon v ruce dvacet čtyři hodin denně být nedostupný? Přitom vím, že ten telefon má v ruce, ale ona to prostě nezvedne. Beztak určitě tancuje na vyzvánění. Zazvonila jsem a konečně uslyšela kroky. Dveře se otevřely a za nimi stál Josh.

„Dio? Tebe bych tu nečekal. Kdy ses vrátila?" Ptal se se zájmem a rozpřáhl svou medvědí náruč. Josh měl talent na objetí. Přivinula jsem se k němu a na drobet vteřiny se celá váha světa ztratila. Bohužel zpětný náraz byl dvakrát takový, až jsem ho málem neustála, ale nehodlala jsem před Joshem ukázat svou slabost.