McCann's

1.

Předem děkuju Mysli_ hrozně moc za pomoc při psaní❤️

Sofia's POV:
Povzdechla jsem si když mi táta nezvednul snad už po sté telefon. "Může být ten život ještě horší..?" Vydechla jsem a třesoucími se dlaněmi se objala kolem pasu. Jen týden zpátky jsem ztratila maminku na rakovinu, se kterou několik let bojovala a včera přišli mé výsledky a s nimi i ta špatná zpráva že mám nemoc také. Doktoři mi dávají čtyři roky života což je pro šestnáctiletou opravdu smutná zpráva.. Jako kdyby toho nebylo málo, táta už dva dny nebyl doma a s jeho minulostí nevím jestli je stále mezi námi.. mám to ale krásný život.

Za svých 16 let života jsem pořád nedostala svojí první pusu, neměla kluka a to ve svých 20 letech budu mrtvá. Asi bych si měla najít někoho ještě před mojí smrtí.

Nejtěžší bude ale říct tohle tátovi, rodině a kamarádům. Nechci, aby se trápili, ale taky nechci aby to zjistili po mojí smrti. Nedokážu si ani představit jak naštvaní by byli na mě.

Na chemoterapie ani nezačnu chodit, protože mi zůstávají jenom 4 jenom 4 roky života a já si je chci užít na plno. Až ukončím střední, tak na výšku ani nepůjdu. Na co by mi to i bylo?

Než jsem si stihla uvědomit co dělám, tak jsem držela v ruce mobil a volala přes videochat do naší skupiny kterou máme s partou.

"Jé ahoj zlato."
"Ahoooooj."
"Co se děje?"
"Čau puso."
"Nazdárek lásko."

"Ahoj všichni, já- já musím vám něco říct," dostala jsem ze sebe. Bojím se jejich reakci. Vím, že jim to hrozně moc ublíží, ale nemám na výběr. "Copak se děje zlato? Všechno v pořádku?" Zeptala se moje nejlepší kamarádka Emma okamžitě.

"Víte jak jsem včera šla k tý doktorce?" Všichni přikývli a nehybně čekali co řeknu dál. "Zjistili mi že mám rakovinu a zbývají mi jenom 4 roky života." Nastalo ticho. Všimla jsem si jak se jim zaslzelo v očích. "Prosím, řekni že si děláš srandu," řekl Kane, kluk který mi je jako druhý brácha. "Kdybych mohla, tak bych to s radostí řekla," řekla jsem smutně.

"Sofie, ty nesmíš zemřít! Co se stane až budeš mrtvá? Co naše plány? V životě tě už pak neuvidíme," řekl Patrick, můj bratranec. "Lidi měli bychom teď myslet na to, co budeme dělat za ty 4 roky. Pokud tady je a je ještě šance že se vyléčí, tak bychom měli myslet jenom na to. Trápit, vzpomínat a myslet na to, jaký by to bylo kdyby tady byla do svých 90-ti let, budeme pak," řekl Marco a já sama jsem věděla že ikdyž se snažil vypadat silný, tak nebyl. Marca znám odjakživa a dokážu ho přečíst jako knížku.

"Marco má pravdu. Sofi kdy začínáš s chemoterapiemi?" Zeptala se Lea a já jsem zůstala zticha. Nemůžu jim říct že tam nepůjdu protože si chci užívat zbytky mého života. Zabili by mě. Leu taky znám odjakživa a vždycky tady pro mě byla jako starší sestra. Ta by mě zabila jako první.

"Nejdu tam.. Chci si užít život dokud budu mít tu příležitost. A co kdyby mi to nepomohlo? Pak bych jenom strávila půlku svého života tam místo toho, abych ho strávila s vámi," dostala jsem ze sebe.

"Ale to nemůžeš! Pořád je tady šance že ti to pomůže!" Křičeli na mě. Mají pravdu, ale já jsem se už rozhodla.

"Uklidněte se prosím a radši začněte dělat seznam věcí které budeme dělat," pousmála jsem se na nich. "Jdeš na výšku vůbec?" Zeptala se Emma. "Ne, nemá to cenu. Ani ji nestihnu dokončit, tak proč bych ztrácela čas?" Pokrčila jsem rameny.

"Můžeme teď přijít k tobě ať uděláme ten seznam společně?" Zeptal se Marco. "Jo jasně klidně. Stejně jsem tu sama," odpověděla jsem z úsměvem. "Pořád se nevrátil?" Pokroutil hlavou Patrick. "Dal aspoň vědět že je v pořádku?" Zeptal se Kane. "Ne, vůbec nic."