Bohyně - Goddess // Kniha #1 (CZ)

19. Kapitola

A/N Ahoj! Takže první věc, co mám na srdci, než se pustíte do čtení! Je, že nějakým záhadným způsobem, Bohyně překonala 1k přečtení, což je vic, než v co jsem někdy vůbec doufala a jsem moc HAPPY, že to někdo čte! Thank you! :))
Jako dík tu je další kapitola, nijak zvlášť dlouhá, ale mám takový dojem, že to vadit nebude, jelikož jsme se dobrali do toho bodu v knize, kde vše nabere super obrátky... A ano bylo mi fakt horko a byla jsem rudá až vy víte kde, když jsem tohle psala! Přeji krásné čtení!

PS. Nějakou tu muziku! Miluju tuhle písničku, ale nemohla jsem spustit verzi, kterou mám nejraději, tak je tu jedna trochu víc na hlavu:D enjoy!

Raven
O týden později

Zíral na monitor svého laptopu. Už ho bolely oči a v podstatě už ani nic neviděl. Přesto se stále snažil něco najít. Něco, co by vysvětlovalo neuvěřitelné schopnosti, kterými vládne jeho neobyčejná sousedka. Nic nenašel. Ani google si s tím neporadil. S určitostí věděl, že není čarodějka, nebo věřil jejímu popření. Ale umí ovládat vodu a rostliny. Pochyboval, že tím ten výčet končil. Cítil se jako posedlý tou dívkou a tajemnem, kterého se ne a ne zbavit.
Ne, že by toho on neměl dost na skrývání. Ale ani jeden nebude mít klid, dokud se o tom druhém nedozví úplně všechno. Takže si bude muset Raven poradit nějak sám, bez toho, aby prozradil cokoliv dalšího na sebe.
Jeho plán ignorovat ji, mu moc nevyšel. I když s ní od té chvíle v botanické zahradě nemluvil, zíral na ni pořád a jeho zájem se nezmenšil. To setkání s neznámým playboyem, tam mezi keři, tomu taky moc nepomohlo.
Dokonce i Eruanno se choval podivně. Byl v tom taky zapletený, tím už si byl taky jist, jen bude asi tak stejně sdílný, jako jeho kamarádka. Zkoušel ho trochu oťukat, ale dělal, že netuší o čem je řeč. Spíš na něj koukal, jako by byl mentálně postižený. Jenže pak šel za Stellou a oba vypadali rozrušeně. Stella dokonce kajícně. Což byl přímo ojedinělý úkaz.
Po tom co internet zklamal, rozhodl se, že zajde do městské knihovny. Třeba něco v některé zaprášené bichli najde. Přesto, že neví, kde by měl vlastně začít. Prohrábl si rukou vlasy a zvedl se. Nohu měl celou poslintanou od Rheese, jelikož měl po celou dobu, co seděl, jeho hlavu na koleni. Přešel k oknu, aby zkontroloval stav naproti, zelenkavý závěs se ani nehnul. Odfrknul si. Vzal si tašku, klíče a rozhodl se, že tam zajde rovnou. Nač to odkládat. Otevírací doba je do noci, takže tam může klidně strávit zbytek dne. Stejnak nemá nic lepšího na práci, jedině že by se zase sjel a na vše zapomněl. To by možná bylo nejlepší, ale zítra by stejnak zase procitnul a zvědavost by byla stejná, ne-li ještě otravnější. Plně rozhodnut nevystrčit nos z knížek, dokud něco slušného nenajde, se sebral a vydal se na cestu.
Netrvalo mu to moc dlouho, než se doploužil k vysoké budově. Už dlouho sem nezavítal, dřív tu býval celkem často. Takový únik z reality, to pro něj znamenalo. Než si našel něco účinnějšího.
Zavtěl hlavou a umanutě vtrhnul dovnitř. Uinformací se zeptal, kde najde historické a dějepisné knihy. A pak zamířil směrem, kterým mu řekli. Zaplul do jedné uličky z vysokých regálů. Bylo jich tam nesčetně, takže měl co dělat. Vybral si několik knih a pak si šel sednout do studovny.
Knihy, co táhnul s sebou, málem upustil, když na jednom z mnoha míst zahlédl Stellu.
„No to si snad ze mě děláš už prdel," zaklel si sám pro sebe. Zastavil se v polovině pohybu a netušil, kam má rychle zmizet. Znovu sprostě zaklel. Proč jen musí mít tolik štěstí. Musel rychle zmizet, dřív než si povšimne... a už bylo pozdě. Zrovna zvedla zrak od knihy a bez zájmu se rozhlédla kolem sebe, jako by předem věděla, že nalezne něco k pozastavení. A taky, že ano. Když si uvědomila, že je to on s údivem otevřela ústa. Zkáza byla dokonána. Raven pokrčil rameny a vydal se směrem k ní. To už se na něj mračila svým obvyklým způsobem.
„Je tu místo?" ukázala na židli naproti ní. Aniž by čekal na odpověď, posadil se.
„Evidentně už ne," utrousila kousavě. „Co tu děláš?"
„Hledám vědomosti a co ty?" výsměšně pozvedl koutek úst.
„Studuji," zavrčela. Zrakem zavadila o jeho knihy. Poznal, že se snaží vysondovat, co za vědomosti se snaží vyhledat. Tak je rychle stáhnul k sobě, tak aby na ně neviděla.
„Tak pokračuj a mě si nevšímej. Jako bych tu ani nebyl," sám byl zvědavý, jak dlouho to oba vydrží. Slyšel, jak se nasupeně nadechla a sklouzla na své židli o něco níže. Schovala hlavu za svou knihu „Nejzajímavějších míst Ameriky".
Donutil se od ní odpoutat oči a otevřít si jednu z knih. Jenže, než stihl přečíst první slovo, znovu k ní zabloudil. Stejně tak jako ona. Viděl, jak jí zbělely klouby na rukou, jak křečovitě držela obálku. Užíval by si ten pohled, kdyby neměl co dělat sám se sebou.
Soustřeď se, chlape!
Ani kdyby na sebe v duchu křičel, třeba několik hodin, nedokázal by odpoutat oči od ní.
„Tak tohle nepůjde. Musím jít," znenadání se zvedla, málem převrhla celý stůl, společně s Ravenem. Překvapeně ji pozoroval, jak od něj prchá. Zaplula do jedné z mezer mezi regály. Najednou zjistil, že taky stojí. Knihy nechal na stole a mířil přesně tam, kde právě zmizela ona. Připadal si jako zhypnotizovaný. Proč za ní šel? Neměl zdání.
Viděl, jak kráčí před ní, šla rychle, dokud znatelně nezpomalila. Věděla, že za ní jde. Ale neotočila se. Zašla za roh. Ona zpomalila, ale on přidal do kroku, aby mu neutekla. Ale ona šla stále svým tempem. Pak se konečně zastavila, ale zůstala k němu stát zády. Došel až k ní.
„Proč mě pronásleduješ?" zašeptala. Z jejího hlasu se mu zježily chloupky po celém těle. Najednou mu bylo fuk, co je doopravdy zač. Chtěl se jí dotknout. Teď zrovna mu přišla spíš jako siréna.
„Nemohl jsem si pomoct," odpověděl tiše. Narovnala se v zádech. Má na ni vliv, zjišťoval. A byl si tím jist, když jí položil ruce na ramena. Rozklepala se. Otočil ji k sobě. Oči měla doširoka otevřené, takže vypadaly jako dva velké nekonečné oceány.
„Jak nemohl, dokážeš mě v klidu ignorovat několik dní, proč by to nešlo dál?" chvěla se jako osika a jemu se to líbilo. Trochu se k ní sklonil, aby se mohl nadechnout její vůně. Pak jí sebral knihy z ruky a nechal je bez zájmu spadnout na zem.
„Neignoroval jsem tě, ale přemýšlel jsem nad tebou. Což posledních několik měsíců dělám v jednom kuse," informoval ji. Udělal k ní krok a ona ucouvla, jenže neměla moc kam. Narazila na regál. „A já tě začínám v poslední době podezírat z toho, že přede mnou neustále utíkáš,"
„To není pravda," zhluboka se nadechla. Tepna na jejím krku bubnovala, jako o závod.
„Je,"
„Není,"
Neudržel se a zasmál se.
„Je," pověděl jí už vážně, pak se k ní sklonil. V téhle situaci se nacházeli už několikrát, jenže teď už nemínil ucouvnout, nebo to nechat něčím přerušit.
Políbil ji. Už neuhnula, reagovala na něj naprosto pozitivně a bez jediného zaváhání. Prohnula se směrem k němu, to bral jako signál, že má rozhodně pokračovat. Rukama jí zajel do vlasů, což toužil už od prvního okamžiku, kdy ji spatřil, jak sedí opřená o strom. Ona ho na oplátku pěvně objala kolem pasu. Od prvního doteku jejich rtů, mu sebrala všechen dech. Ponořil se do jejich sladkosti a užíval si, každé jejich pohlazení. Za celý život nepoznal, něco podobného, ani z té nejmenší části. Bylo to, jako kdyby oba vzplanuli, jednou a tou samou stravující touhou. Opřel ji o police, tak aby ji cítil celým svým tělem. Když jí ze rtů splynul sotva slyšitelný vzdech, byl jak smyslů zbavený. Levou ruku nechal zamotanou v jejich hebkých vlasech a druhou jí sjížděl po linii obličeje, až ke krku, kde zmapoval její tepající žílu. Chvíli se tam zdržel a pak pokračoval stále níže, po její páteři. Za to si vysloužil, další vášnivý povzdech. Stella se mu líbila, čím dál víc. Čím více ji poznával, tím víc pro něj byla kouzelnější.
„Ravene..." zamumlala. Znělo to, jakoby ani nevěděla, že něco řekla. I on se každým smyslným pohybem jejích rtů dostával čím dál tím hlouběji do extáze. Jeho ruka mezitím docestovala na její zadeček, pomalým vnímavým pohybem až k jejímu stehnu. Zaslechl něco, co mu připomínalo „proboha". Odtrhla se od něj, ale ne aby to ukončila, nýbrž aby pokračovala. Použila svoji sílu a zatlačila do něj. Zády k policím se teď ocitl on. V zajetí jejího žhnoucího pohledu a výrazu jejího svůdně narůžovělého obličeje. Rty měla zarudlé, přesně tak jak si je představoval pokaždé, když se mu o ní zdálo. Znovu se na něj nedočkavě vrhla, tentokrát nechala bloudit své ruce ona. Do této chvíle neměl zdání, jak je jeho krk citlivý. Dokud si ho nevzala na starost ona. Musel se chytit jedné police, jinak by jí ublížil. Nehty jemně přejela po jeho hrudi a pak se zavlnila v bocích. Dělala to tak přirozeně a beze studu. Nemohl nic namítat. Připadalo mu, jakoby se mu najednou všechny tužby světa splnily, když tu byl s ní. V zaprášené knihovně, kde je mohl každou chvíli někdo odhalit. Nechal ji dělat, cokoliv se jí zlíbilo. Když ho kousla do klíční kosti, jen se přerývavě nadechl. Několikrát mu hlavou problesklo, že ještě vteřinu a asi jí povalí na zem.
Jenže jak rychle se to všechno semlelo, to zase skončilo. Stella se najednou nepřirozeně otřásla a úplně od něj odlétla, na šířku celé uličky. Opírala se o regály naproti němu a dýchala, jakoby právě uběhla maraton. I on měl co dělat, aby chytil druhý dech. Jeho srdce se ale při pohledu na ni nechtělo zastavit v rozběhnutém závodu.
„To se nemělo stát," dalo jí to hodně práce, aby to vyslovila, ale rozuměl jí dobře. Jen by si přál, aby to neřekla. Dívala se na něj. V očích stejný plamen, kterým ho sežehla a přitom říkala tohle?
„Stalo se," ujistil ji. „A věř mi, že po tomhle, cos odhalila, se to stane určitě ještě jednou a pak..."
„Mlč," znělo to plačtivě. Odvrátila od něj oči. Začínal být znepokojený. Přehnal to? Udělal něco špatně?
„Stello, řekni mi zatraceně, aspoň jednou, co de děje," odlepil se od svého místa, udělal k ní jeden krok, aby ji zase nevylekal.
„Spělo to k tomu, co jsem se s tebou viděla poprvé, měla jsem to zarazit hned," byla duchem úplně někde jinde. Přešel tedy k ní a popadl jí za ramena. Mírně s ní zatřásl.
„Co tím myslíš?" chtěl vědět. Podívala se na něj. Měla slzy v očích. „Vím, že mě chceš, Stello, přitahujeme se. Tak co je špatně, řekni mi to a nějak to vyřešíme," nikdy by ho nenapadlo, že něco takového někdy vpustí z úst, ale teď na tom nezáleželo.
„To je právě to. Ani jeden z nás to vyřešit nemůže," oznámila mu smutně. Zamračil se na ni.
„Všechno jde..."
„Tohle ne. Musíš to pochopit,"
„Nemusím... způsob jakým jsi mě líbala, mi řekl vše, tak se teď neodtahuj," začínal mít vztek, protože někde hluboko uvnitř věděl, že má pravdu. Není cesty, která by je svedla bezpečně k sobě. A není to kvůli jejímu tajemství, je to i kvůli tomu jeho. Jako by mu teď svitlo. Ale byl tu i ten vzpurný impulz. Nechtěl se jen tak lehce vzdát. Objal ji tedy. Nic neudělala, jen na něj upírala ty svoje vylekané velké oči.
„Prosím," zašeptala. Pro něj to bylo něco jako facka, okamžitě ji pustil. Ona rychle přeběhla ke svým knihám a utekla dřív, než se stihl nadechnout.
Takže ono to skončilo, ještě dřív než něco vůbec mohlo začít.
Konečně něco začínal cítit a teď zbyla zase jen beznaděj.