Bohyně - Goddess // Kniha #1 (CZ)

Epilog

O měsíc později

Stella seděla v rohu svého pokoje. V tom tmavším. Byla tma a ona se ani neobtěžovala rozsvítit lampičku. Jako by jí to k něčemu bylo. Světlo pro ni nic neznamenalo. Nebylo pro ni nic. Ani kdyby tu bylo, nepoznala by to. Viděla jen temnotu.
Chladnou a nic neříkající.
Zírala před sebe. Vlastně to dělala už nějakou dobu. Netušila, jak dlouho přesně. Amélie na ni byla několikrát ťukat, ale vzdala to. Ery už si takové servítky nebral. Prostě sem vtrhnul, zkoušel to na ni po dobrém a pak přitvrdil. Ignorovala ho. Ignorovala všechny. Naposledy s někým kloudně promluvila tu noc, kdy se jí zhroutil svět. Ani když se probrala z bezvědomí. Byla ve své posteli, trup měla obvázaný tak pevně, že nemohla skoro dýchat. Nebo to možná bylo tou panikou, co se jí okamžitě zmocnila a vším ostatním, než čímkoliv jiným. Nemluvila, ani když za ní přišel Currandero, jen se obrátila na poraněný bok, nechtěla to uzdravit kouzly. Chtěla si stále připomínat fyzickou bolestí to, co se stalo. Doufala, že normální cestou se jí tohle zranění, i ta další psychická zahojí lépe.
Jenže, uběhla nějaká doba a jí se stále neulevilo.
Vnitřní rány zůstaly stále obnažené a zcela čerstvé. Její hruď se začínala pomalu uzdravovat, ale jen opravdu pomalu. Několikrát se jí stalo, že protrhala povrchní strupy a krev se z ní začala znovu řinout. Takový byl přesně problém u poranění „zlatou čepelí". Rány se nikdy pořádně nezahojí, když se nenechají v klidu. Zaslechla něco od Archiho, když ji tu byl navštívit a něco do ní hustil. Že, ještě není vyspělá bohyně, její zotavování bude mít ještě další trvání, než u obvyklého případu. Pokrčila rameny. Koneckonců, její bolest se už nikdy nevytratí. Bude se s tím muset naučit žít.
Mě je to jedno, Stello. Klidně tu s tebou budu celý den a přísahám, že celý den se tě budu ptát na tu samou otázku.
V mysli jí vytanula tahle věta. Kousla se do rtu, aby nepropukla v pláč. Trýznila sama sebe. Když vzpomínala na ty chvíle, které strávila s Ravenem.
Zahnala velmi živou představu jeho samého a vyprázdnila mysl.
Nikdo z jejích četných návštěvníků se ani jednou nezmínil o tom, co se stalo S Ravenovým tělem. Jestli to někdo oznámil jeho rodičům, nebo kdo se postaral o Rheese a pohřeb. O něm nepadlo ani jedno slovo, všichni se rozhovoru na tohle téma vyhýbali, jak jen to šlo. Přesto, že to bylo to jediné, o čem by byla ochotna diskutovat.
Párkrát si dovolila i pomyslet na Nerona. Jenže když to udělala, její myšlenky byly nebezpečné. A hodně. Jak pro ni, tak i pro něj. Nenávist v ní bujela každou vteřinou více. Tak, jak ho předtím, měla skoro až ráda, jí teď byl až ze srdce odporný. Nepřipouštěla sama sobě chybu, které se dopustila, když si snad na tu vteřinu dovolila i věřit, že by Neron mohl být přece jenom jiný, než jak se o něm píše v kronice, nebo co kdy o něm všechno slyšela.
Ne byl to netvor, přesně tak, jako jeho sestra a jak jejich otec.
Nebyli si v ničem podobný. Stella si nikdy neodpustí svoje pochybení!
Nesnášela svoje myšlenky. Byly tak zhoubné. Nikdy netušila, kam ji zavedou. K čemu ji přesvědčí.
Zvedla hlavu a podívala se směrem k oknu. Začínalo svítat.
Od té noci se k oknu ani nepřiblížila. Určitě by ho na druhé straně začala hledat. Jenže on by se nikdy neukázal. Jeho okna by zůstala zabedněná, ani jeho siluetu by nezahlédla. Už nikdy ho neuvidí. Neuvidí ho se usmívat, při těch ojedinělých chvílích, kdy ho doháněla k šílenství.
Pořád si to dokola opakovala v hlavě, ale ještě tomu neuvěřila. Pořád něco uvnitř ní chtělo probouzet touhu a přání udržet ho na živu, přestože se ho vlastně nemohla dotknout, nebyl totiž reálný.
Bylo jí na nic a nevěděla, co s tím. Poprvé v životě se cítila ztracená a tak zatraceně k ničemu. Ani na okamžik ji nenapadlo, že by se z takových hoven mohla vůbec někdy vyhrabat.
Zvedla se ze země, ignorovala bolest, co jí vystřelovala od jejího zranění, do celého těla. Stejnak si připadala otupělá a ztuhlá. Zastavila se asi metr od okna a snažila se vidět skrze zatáhnuté závěsy. Slunce už bylo na obzoru. Rozhodla se jít projít.
Ano a schválně, jestli si pro ni někdo přijde, aby ji odvedl na Temnou stranu... půjde. A když to bude Neron, zabije ho!
Ano tohle, byla její neustála myšlenka. Pomsta. Jediné, co ji drželo trochu při vědomí.
Stáhla obočí a vykradla se z domu, tak jako už milionkrát před tím. I před tou tragédii, ale i potom. Chodila ven každý den a doufala, že se něco semele. Chtěla se na někom vybít.
Příležitost, ale nikde. Šla vždy rovnou do parku. Byl úplně stejný a neporušený, jako býval. Nikdo by nepoznal, že se tu semlela velká bitva mezi zlem a dobrem.
Nikde ani zlomená větvička. Srdce se jí sevřelo, když procházela kolem tolika míst, plných vzpomínek, těch dobrých i těch hodně špatných.
Cítila vlhkost v očích, odvrátila hlavu a vydala se k svému místu. Pod dubem, kde se usadila na zemi. Bylo celkem chladno takhle brzo ráno. Omotala kolem sebe paže a zírala do země. Vzpomněla si totiž na to, že tady ho vlastně poprvé doopravdy potkala. Mluvila s ním. A on byl tak chladný a arogantní. Co ji na něm tak přitahovalo? Všechno. Musela ho jen trochu blíže poznat. Jelikož byl úplně jiný, než jaký se o sobě snažil dát dojem. I když se ji ze začátku snažil odstrkovat, podlehl jí. Získala si ho svou tajemností, neodolal a jeho zvědavost ho přemohla. Což se mu stalo osudným.
Smutně se pousmála.
Milovala ho. Miluje ho stále. Uvědomila si.
Trýznila sama sebe vzpomínkami, znovu a stále dokola. Když ji najednou přepadl podivný známý pocit.
Ten pocit se jí usadil v podbřišku. Co to bylo?
Zmateně se rozhlédla kolem sebe v domnění, že zahlédne odpověď na svou otázku, ale nikde nikdo. Zavrtěla hlavou.
Všude kolem ní byla mlha. Dech se jí zkrátil a krvežíznivost se v ní hezky probudila. Jenže ten, kdo vystoupil z bílých chuchvalců, nebyl objekt její nenávisti , nýbrž úplně naopak.

Zalapala po dechu.
Přímo k ní totiž kráčel Raven Beuchamp. Úplně stejný, tak jak si ho pamatovala, přesto úplně jiný. Nevěřila svým očím. Srdce jí poskočilo nadějí, že to není jen vidina. Nebyla, cítila jeho energii, dokonale zřetelně. Pohledla do jeho očí. Temné jiskry ji pohltily, ale nebyly tak úplně stejné. Byla v nich jisté konečné rozhodnutí, o kterém ona nic nevěděla. Nedostávalo se jí slov. Jen na něj oněměle civěla. Promluvil on. A ji zamrazilo. Došlo jí totiž, co se to tu ve skutečnosti děje.
„Jen jsem ti přišel říct, že jsem na živu. V jistém smyslu,"

A/N
KONEC 1. dílu
Tak mi povězte, co si myslíte?
Co si myslíte, že se stalo?
Jakože je Raven na živu? Nějaký návrhy, myšlenky?
Kdopak na to přijde?
Ten kdo na to přijde, si může, něco přát :D

OKAY, to už je oficiální konec prvního dílu. Už se plácám s obálkou na 2.dil! Takže čekejte pokračovaní velmi brzy!

Název 2. Knihy je................... Temný démon ;) >> http://w.tt/1Fdeduw