the calm shadow. taegguk

05 ;; 𝘴𝘸𝘦𝘦𝘵𝘯𝘦𝘴𝘴𝘦𝘴

❝ Home sweet home❞

— Čerstvý vzduch narážející proti mým tvářích s husí kůží vystupující po mých zádech, otevřu oči a rozhlédnu se s nudou ve tváři po svém pokoji.

Posadím jsem se, špičky mých nohou, škrtajících o podlahu. Nevím, co bych měl dělat. Nevím co by mě mohlo bavit a zahnat nepříjemný pocit nudy.

❝ Co mám dělat. ❞ zeptala jsem se do ticha domu,
jakmile  jsem přestal bloudit očima po místnosti a začal přemýšlet o tom, co bych mohl udělat.

❝ Ty jsi strašnej! proč děláš- ❞

Nejprve jsem sebou trhl při náhlém hlasitém zvuku přicházejícím z přízemí, než se mé tělo okamžitě uklidnilo. Jsem na tyhle zvuky zvyklý od malička a nic mě už nedokáže upřímně vyděsit.

❝ Přestaň s těmi sračkami! Už jsi řekl-❞

Povzdechl jsem si předtím, než jsem se podíval dolů na obrazovku svého telefonu. Neměli tu být. Měli by být v práci, ne doma. Obvykle přicházejí v devět hodin večer, ale teď je pět hodin večer a já chci mít jen klid.

❝ Neopovažuj se na něj křičet—❞

Uslyšel jsem ze zdola, zavírajíc pomalu oční víčka předtím, než mi vyskočila husí kůže na ruce. Zmateně natočím hlavu do strany a prohlédnu si pokoj. Sehnu se k topení, které je kousek ode mne, a zkontroluji teplotu pokoje.

❝ hm, to je divný.❞

zamumlám potichu a sednu si zpátky do stejné pozice jako předtím. Topení je teplé.  V tu ránu se dveře rozletí a já spatřím rozzuřený obličej mé matky.

❝ gguku, pojď okamžitě dolu.❞ rozkáže a já si ji tak nevěřícně prohlédnu od hlavy k patě, než kývnu hlavou a zvednu se s tím, že odcházím z pokoje jako první, dolu po schodech do obýváku.

Ihned na to uvidím svého otce, jak nervózně chodí kolem místnosti, jako kdyby čekal na něco, nebo jako kdyby se právě dozvěděl něco špatného. Jakmile jeho oči zaměří mě, jeho obličej vypadá více nahněvaně, než předtím.

doprdele

❝ Ty malý—❞

Začal s naštvaným tónem a já se na něho jen tak koukal a čekal než zase spustí to jeho, co má tak strašně moc rád.

❝ —Nepovažuj se! Ty máš co říkat, když jsi pořád někde v prdeli a když máš blbou náladu, vybíjíš si ji na něm! ❞

skočila mu do řeči s dost naštvaným tónem.

❝ Co to zase meleš prosim tě! Přestaň s tímhle!❞

zakřičel zpátky a já si klidně povzdechl.

tohle bude ještě na dlouho.

❝ Ne nepřestanu! Ty jsi ten kdo ho zanedbává! Nemusel by být pořád zavrtaný v těch knihách, které mu dáváš ať umí zpaměti, ale mohl by mít alespoň kamarády! ❞

❝ To není pravda! Vždyť se na něj podívej, úplný idiot! Vždyť dostal zase 90/91 na testu! Je úplně blbej, jak můžeš vidět.❞

dodal a já protočil očima.

❝ Ne není! To je z toho jak ho pořád—❞

Na to už jsem odešel, moje hlava zase volající o další prášek zatímco se ti dva dole hádali. Někdy si fakt nedokážu přiznat, že tito dva jsou mí rodiče. Vyšel jsem pomalu a unaveně schody, na což jsem si přitlačil ruce na uši.

Jsou strašně hluční.

Zabouchnu dveře za sebou a dojdu k nočnímu stolku, kde vezmu sluchátka a můj mobil. Dojdu k oknu a sednu si na parapet.

úžasný, už se stmívá.

Povzdechnu si, nasazujíc si sluchátko do uší a načež mě ihned obklopí ticho a klid. Opřu si hlavu a zavřu oči, užívající si klid v mém pokoji.

Chladný větřík, vycházející z otevřeného okna, mě pohladí po tváři a já sebou trochu zaklepu nad chladem, který se mi prochází po kůži, lechtajíc mě zlehka.

Ruce si položím do klína a v tu chvíli ucítím něco chladného na špičce mé levé ruky. Ignoruji to a s klidnou hlavou si poslouchám dále.

Po chvíli, když už skoro usínám, moje hlava padající na stranu, ucítím chlad na mé levé tváři. Je až příjemný. Pomalu vydechnu a trochu si otočím hlavu, užívající si příjemný pocit na tváři.

Ale jakmile se pootočím tělem, teď už jenom s chladným pocitem na kocích prstů, ucítím jakýsi studený až mrazivý pocit na tváři mé straně obličeje. Nebyl jsem si jistý jestli to byly konečky prstů něčí ruky, nebo ruka položená na mé tváři, ale cítil jsem jako kdyby vedle mě někdo stál před malou chvilkou.

Rychle jsem otočil hlavu a otevřel oči, ale nic.

Promnul jsem si oči a podíval se kolem pokoje. Moje tělo v úplně jiné poloze než předtím a hlava jako kdyby opřená o parapet, kde jsem nejspíše usnul.

Zamračím se se vzpomínkou, jak jsem cítil moc příjemný pocit na tváři. Zvednu se a dojdu k posteli s tím, že se nahnu pro lampičku a z kapsy mi vypadne mobil se sluchátky.

❝ Počkat. ❞ zmateně se na ne podívám. neměl jsem je jen tak čirou náhodou na sobě ? Zmateně zakroutím hlavou, předtím než si sednu na postel.

Jakmile se podívám směrem ke dveřím, do očí mi vbije jedna podezřelá věc.

❝ Proč je ta fotka rozbitá?❞