Curse of month [CZ]

3. Chapter

„Kam si myslíš, že jdeš, po tom včerejšku?“ zeptala se mě máma, když už jsem v botách seběhla schody a začala si pomalu párovat sluchátka s telefonem. 

„Jdu si zaběhat, pročistit hlavu a tak. Jdu jenom do parku, do dvou hodin jsem zpátky, slibuji, ano?“ řekla jsem jí, abych ji aspoň trochu uklidnila a dala jí letmou pusu na líčko. 

„Fajn,“ utrousila poraženecky a já se na ní zakřenila. Vrátila mi pouze letmý úsměv a rychle se zase otočila a odběhla do kuchyně a já měla volnou cestu. Sluchátka jsem si zastrčila do uší a zapnula svůj oblíbený playlist právě na běh. 

Jakmile jsem vyšla z branky, rozběhla jsem se směrem k nedalekému, celkem velkému parku, kde jsem poslední dobou často běhávala. Běhání mě nutilo přemýšlet a urovnat si myšlenky v hlavě. A taky jsem měla dobrou fyzičku. Když jsem začínala běhat, uběhla jsem maximálně dva kilometry a pak jsem se sotva doplazila po chodníku domů, ale teď uběhnu dost velký kus, bez zbytečného zastavování. A to je sakra dobrý pocit.

Za nedlouho jsem vběhla na kraj parku, kde byli v zemi zabudované lavičky a kousek dál byla fontána, kolem které byly vysázené kachle ve tvaru kruhu. A jelikož jsem tenhle park znala už nazpaměť, vydala jsem se do lesních uliček, které vedly cik cak parkem, a které byly určené pro běžce, nebo pěší turu, i když byly pouze vyšlapané, tudíž jenom z hlíny a většinou, když pršelo, nebylo to ideální. 

Tuhle trasu jsem často běhávala ob den a nikdy na ní nikoho nepotkala, proto mě překvapila vysoká postava v černé mikině a tmavě šedých teplácích, která se objevila přede mnou a běžela naproti mně. Trochu jsem zpomalila a zahleděla se cizinci do tváře, kterou jsem, díky kapuci nasazené na hlavě, neměla možnost rozeznat, nebo zařadit. Jakmile se dostal do metrové vzdálenosti ode mě, vzhlédl od země a já uviděla pronikavě modré oči, které jsem vídávala snad všude. 

Zamračila jsem se nad tím, že jsem ho zase potkala a opět přidala. Nasadila jsem své obvyklé tempo, jelikož jsem neměla náladu se bavit s někým, kdo má někdy vážně špatné komentáře. Kvůli špatnému pocitu jsem ještě přidala, kdyby mě náhodou pozoroval, nebo se chtěl vydat za mnou, což asi ne, jelikož mě přece vůbec nesleduje, i když mi to přijde přesně naopak. Ovšem, jakmile jsem ucítila ruku na mé paži, která mě donutila prudce zastavit, jsem si uvědomila, že mé zrychlení mi nebylo moc platné. Okamžitě jsem ruku vyškubla ze sevření neznámého a otočila se na něj se zamračeným výrazem. Rychle jsem vytáhla sluchátka, abych slyšela výmluvu Wyatta, který už s vytaženými sluchátky stál naproti mně a chystal se něco říct, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. „Co potřebuješ?“ můj tón rozhodně nebyl moc milý, ale vypadalo to, jako by to Wyatt přehlížel. 

„Já se asi ztratil,“ řekl celkem zahanbeně a já na něj zůstala zírat s naprosto překvapeným a nechápavým výrazem najednou. A nezaručovala jsem, že jsem měla ústa zavřené, jelikož tohle mě vážně celkem vykolejilo. 

Když jsem se vzpamatovala, mírně jsem zatřásla hlavou a pokrčila rameny. „A co já s tím mám dělat, Wyatte?“ zeptala jsem se možná už o trochu vlídněji, což jsem sice v plánu neměla, ale když už se stalo.

„Jestli bys mi nemohla ukázat směr, kudy zpátky do centra,“ pokusil se zformulovat větu do otázky, což se mu nepovedlo a trochu to připomínalo oznamovací a tázací větu dohromady. 

„Centrum je tím směrem, odkud si sem přiběhl. Proč se vlastně nevrátíš cestou, kterou ses sem dostal?“ otázala jsem se nechápavě, jelikož tohle by napadlo i mě, a to nepatřím mezi nejbystřejší. 

„Protože si nepamatuju, jak jsem odbočil na jednom rozcestí,“ odpověděl mi výmluvně a já trochu přimhouřila oči, jelikož jsem si žádné rozcestí nevybavovala. A následně jsem si taky uvědomila, že tahle stezka do centra rozhodně nevede, ale stezka vedle této, která se ani jednou nekříží. 

„Nemohl si běžet po stezce z centra a dostat se na tuhle,“ zamračila jsem se a pomalu se rozešla směrem, kam jsem měla namířeno a odkud on naopak přišel. „Tak jdeš?“ zeptala jsem se, když jsem se otočila a on pořád stál na místě. 

„Jo, jasně, dík,“ mumlal a já nad ním jenom protočila oči. 

„Stezka z centra a tenhle okruh kolem parku se nikde nekříží, takže si musel přeběhnout les, který má asi tři-sta metrů, čehož by sis měl všimnout,“ podotkla jsem a významně se na něj podívala, jakmile se zařadil vedle mě a nabral tempo, kterým jsem šla. 

„Je to možné, přemýšlel jsem,“ pokrčil nevinně rameny a já se potichu uchechtla. „Co?“ zeptal se mě s křivým úsměvem a já jenom zavrtěla hlavou na znamení, že se nic neděje, ale rozmyslela jsem si to a odpověděla mu.

„Jenom že… taky se mi při běhání dobře přemýšlí,“ zamumlala jsem a poškrábala se pod vlasy, které byly vyčesané do vysokého ohonu, za krkem. Dál už ani jeden z nás nic neříkal, jenom jsme mlčky šli vedle sebe a já se snažila přestat vnímat, jaký kousek od sebe jdeme, jelikož nebyl ani trochu velký. „Vážně si včera na té zahradě nic neviděl?“ zeptala jsem se šeptem, jelikož jsem se bála, že bych to mohla zase přivolat. 

„Co bych měl vidět?“ zeptal se mě a já na sobě ucítila jeho pohled. Nasucho jsem polkla a prohlédla si oloupané nehty, které jsem si včera večer nalakovala, abych se aspoň na chvíli zabavila a celý dnešek je mohla sloupávat. 

„Já nevím, asi se mi to zdálo. Myslela jsem si, že jsem tam viděla vlka.“ Zkousla jsem si ret a zalitovala, že jsem mu to řekla, jelikož si pravděpodobně bude myslet, že jsem nějaký cvok, co utekl z nápravného centra. 

„V téhle lokalitě vlci nejsou, takže bych řekl, žes viděla psa, nebo se ti to zdálo,“ odvětil s pokrčím ramen. Podívala jsem se na něj a mírně naklonila hlavu na stranu. 

„Asi jo,“ přikývla jsem nakonec a zase se začala koukat před sebe. „Mimochodem, promiň za ten včerejšek.“ Kousla jsem se zevnitř do tváře, jelikož ne vždycky mi má hrdost dovolila se omluvit. 

„V pohodě, já se taky omlouvám,“ řekl bez rozmýšlení, přičemž já pouze přikývla a dál včerejšek nekomentovala. „Jenom jsem se chtěl zeptat… tak trochu plavu v matice a no… jestli bys mi s ní nepomohla,“ zněl celkem nervózně a já mu věnovala jeden překvapený a zmatený pohled. 

„Ehm… nevím, jestli jsem ta pravá, které se ptát na doučování z matiky,“ řekla jsem a nad představou, že bych měla kohokoliv z čehokoliv doučovat se uchechtla. „Zkus se zeptat Jamese, když nevím jdu za ním.“ 

„Vždyť dneska jsi vypočítala kvadratickou rovnici bezchybně, skoro,“ poslední slovíčko věty zamumlal a protočil u toho oči. 

„Věř mi, to byla šťastná náhoda, jelikož já v matice plavu určitě dvakrát víc než ty,“ ušklíbla jsem se. „Většinou jsem ráda, že projdu s trojkou.“

„V tom případě bych mohl doučovat já tebe,“ navrhl mi a já se na chvíli zaraženě zasekla v půli kroku, ale než to stihl zaregistrovat, opět jsem se rozešla. 

„No… proč mě chceš doučovat?“ zeptala jsem se ho váhavě, jelikož mi přišlo divné, že před chvíli se mě ptal, jestli nechci doučovat já jeho a teď to nabízí on mě. 

„Některým věcem v matice rozumím, s tím ti můžu pomoct, abys nemusela obtěžovat Jamese. No… a tomu, čemu rozumíš ty a já ne, s tím můžeš pomoct ty mě,“ vysvětlil a pokrčil rameny. 

„A co když něco nebudeme vědět oba?“ zeptala jsem se s širokým úsměvem a vyčkávala odpověď. 

„Tak si to najdeme anebo budeme otravovat Jamese,“ pokrčil rameny.

„Čekala jsem originálnější odpověď,“ ušklíbla jsem se a zastavila, jelikož jsme se ocitli u křížení stezek. „Když projdeš tím lesem, dostaneš se na stezku, která tě zavede do centra,“ vysvětlila jsem mu a ukázala na směr, kde se objeví druhá stezka. 

„Jo, dobře,“ přikývl a od lesa se opět otočil ke mně. 

„No… takže já asi už půjdu, a buď tak laskav, pro dobro záchranářů, neztrať se. Tenhle park je tajemnější, než myslíš,“ mrkla jsem na něj a otočila se k němu zády, abych mohla zase vyrazit po stezce. 

„Jasně a děkuju,“ křikl po mě a já na něj jenom mávla rukou a nasadila si sluchátka, načež jsem se rozběhla pryč od něj.