Curse of month [CZ]

2. Chapter

„Ne, že bych tě vyhazovala, ale je půl deváté a venku začíná být tma, nechci, abys chodila domů tak pozdě," koukla na mě Chan od svého laptopu, kde psala esej do angličtiny.

„Jo, já vím," opět jsem sklonila hlavu k rukám a prohlížela si oloupaný lak, „ale ty víš, jak to teď mám doma s Emettem a jeho povedeným synem, ani trochu se mi tam nechce, Chan, vážně," Chantalle moc dobře věděla, že to doma nemám ideální, když si máma našla před rokem přítele, který se k nám nedávno přestěhoval i s jeho synem Markem, který se mi snaží komplikovat život, jak jen to jde. Moje jediné štěstí je, že se mnou nechodí do školy, protože chodí na sportovní gymnázium kousek za městem a přesně kvůli tomu, mu koupili auto, zatímco já do školy chodím pěšky.

„Já vím, Kay, ale ty moc dobře víš, že nemám ráda, když chodíš někde večer po venku sama, může se ti cokoliv stát, já bych tě doprovodila, ale musím hlídat Vicki. Prosím Kay, zatím je jenom šero," dál mě zdatně přemlouvala a nakonec jsem tedy kývla. Vicki je její čtyřletá sestra, kterou jsme před chvíli uspaly a má dost lehký spaní, cokoliv jí dokáže probudit a bude zle. Její máma má noční v nemocnici, jako doktorka a otec je na služební cestě a vrací se až po víkendu.

Vstala jsem, oblékla si bundu a tašku si vzala do ruky. Chantalle mě ještě rychle objala, a když se odtáhla, nezapomněla na kázání. „Nikde se nezastavuj, a běž rychle prosím, až budeš doma tak mi napiš," usmála se na mě a pošoupla mně ke dveřím.

„Někdy mi přijde, že jsi jako moje matka. Není mi pět, umím se o sebe postarat i večer," mrkla jsem na ní a opustila dům.

„Měj se," křikla na mě ze dveří a já jí jenom zamávala a protočila oči, tak aby mě neviděla. Chantelle bydlela v krásném domě, ne moc velkém a ani ne malém, byl to takový obyčejný rodinný dům, pro čtyřčlennou šťastnou rodinu. Zahradu, plnou krásných květin, které nebyli v tomto období zatím rozkvetlé, měli olemovanou bílým dřevěným laťkovým plotem, z níž jediným únikem byla stejně bílá laťková branka, nebo elektrická brána na dálkové ovládání. V zahradě před bránou, byla vyskládaná cestička do garáže pro dvě auta, které byli obě momentálně mimo garáž.

Nebydlela jsem daleko od Chantelle, vlastně to bylo necelý kilometr a já absolutně nechápala, co měla proti tomu, abych šla tak pozdě, jenom pár set metrů. Pokroutila jsem hlavou a vydala se po chodníku směrem k našemu rodinnému domu, podél živých plotů, nebo laťkových a železných. Koukala jsem se do zahrad kolem sebe a uvědomovala si, že každá zahrada je stejná, ale stejně něčím originálním. Na některých zahradách byli keramické zvířátka, jako třeba pelikán, nebo trpaslíci a muchomůrky. Na některých zahradách byli krásné květiny a dokonale zastřihnutý jasně zelený trávník. Nebo měli na zahradách spící psy, kteří si mě ani nevšimli, když jsem procházela nebo vlky. Na některých měli i...

Najednou jsem ztuhla a vrátila se pár kroků dozadu. Vlky? Pomalu jsem se otočila směrem, kde jsem před chvíli viděla velkého a šedého stojícího vlka s modře zářícíma očima v šeru, které panovalo všude po okolí. Když jsem se ujistila, že ten vlk tam opravdu stojí, a nebyl to výplod mé fantazie, hned jsem couvla o krok dozadu. Nepochybně jsem měla rozšířené oči dvakrát víc, než normálně a ruku jsem si musela zakrýt rukou, abych nevykřikla. Když vlk udělal opatrný krok směrem k plotu, tudíž i ke mně, já udělala další dva dozadu. Plně jsem si uvědomovala, že je za plotem, který byl na můj vkus v této situaci až moc nízký. Ruku jsem z úst sundala a nasucho polkla, když se vlk začal pohybovat v pravidelném tempu, které bylo sice pomalé, ale opravdu pravidelné a co bylo hlavní... blížil se ke mně. Začala jsem couvat rychleji, ale než jsem se stihla vzpamatovat, ozářila mě světla vozu, které jelo po silnici, uprostřed které jsem stála, a následně mě ochromil hlasitý klakson, který mě donutil uskočit zase směrem k chodníku.