Giyu POV Ani ne po pěti minutách co jsme odešli,jsem se zastavil."Děje se něco,Giyu?"zeptal se mě Sabito."Nemůžu že nikomu ukázat.Proč bych měl? Říkal jsi, že tu jsi na 24 hodin.Za 24 hodin zmizíš."řekl jsem mu."To nevadí.Nemohl bych tě,alespoň od někud pozorovat?"zeptal se mě."To by šlo."odpověděl jsem.Pokračovali jsme v cestě.Sabito skákal po stromech a sledoval mě.Takhle jsme šli asi tak dvacet minut.Šel slyšel velký rámus."Huh? Tomioka-san!"volal na mě Tanjiro.Přiběhl ke mně a na jeho tváři šlo vidět, že je překvapený.Možná to bylo tím, že jsem se usmíval."Jsi v pořádku?"zeptal se mě."Proč bych nebyl?"řekl jsem mu."To je tvůj první úsměv v životě,ne?"řekl mi Tanjiro."Náhodou v dětství jsem se hodně smál."řekl jsem mu."Neuvěřitelný."řekl jediné slovo."Kde je náš pán?"zeptal jsem se."To nevím jistě,asi támhle."řekl a ukázal mi.Vydal jsem se směrem,tam kam ukazoval Tanjiro."Pane?"oslovil jsem ho."Oh Giyu."řekl mi.Pánovi do ucho něco pošeptala malá dívk."Vážně?Ty se usmíváš?To mě těší."řekl mi."Už to tak bude.Pane co by se stalo,kdyby se mrtvá osoba vrátila mezi živé?"zeptal jsem se."Na takovéhle otázky neznám odpověď."řekl mi."Dobře.Děkuji."řekl jsem a po té jsem odešel.Slavnost nebyla dlouhá.Trvala asi tak dvacet minut.Nechápal jsem, proč je každý tak udivený, že se usmívám.Po slavnosti jsem se Sabitem odešli ke mně. Pokračování příště
Další kapitola je venku.Celkem random ale nevadí. Mějte se hezky 💖
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
